Pracovní cesta u „chráněných“ zaměstnanců

Problematika vysílání zaměstnanců na pracovní cesty je upravena v ustanovení § 42 zákona 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), kdy zákon vyžaduje dohodu zaměstnavatele se zaměstnancem o vysílání na pracovní cesty, pročež zaměstnanec nemůže být k vykonání pracovní cesty nucen, pokud takováto dohoda mezi stranami absentuje. Obecné problematice pracovních cest jsem se věnovala ve svém předchozím článku.

Kromě obecného ustanovení o pracovní cestě je však třeba vzít v úvahu i často opomíjené ustanovení § 240 zákoníku práce, podle něhož těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně a zaměstnance pečující o děti do osmi let smí zaměstnavatel vyslat na pracovní cestu mimo obvod jejich pracoviště nebo bydliště jen s jejich souhlasem, přičemž totéž platí i pro osamělou zaměstnankyni a osamělého zaměstnance, kteří pečují o dítě, dokud dítě nedosáhlo 15 let, jakož i pro zaměstnance, který prokáže, že převážně sám dlouhodobě pečuje o osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II., III. nebo IV.

V praxi však vznikají nejasnosti vztahu mezi ustanovením § 42 a § 240 zákoníku práce. Jak již bylo uvedeno výše, ustanovení § 42 zákoníku práce hovoří o „dohodě“ se zaměstnancem, zatímco ustanovení § 240 zákoníku práce hovoří u specifických skupin zaměstnanců o „souhlasu“ s vysláním na pracovní cestu. Část odborné veřejnosti se přiklání k názoru, že dohoda a souhlas v tomto smyslu mají stejný význam, a že zmíněný souhlas v ustanovení § 240 zákoníku práce je nadbytečný, a tudíž jde o legislativní nedostatek, neboť jednou udělený souhlas s vysláním na pracovní cestu v pracovní smlouvě platí i pro zaměstnance uvedené v ustanovení § 240 zákoníku práce. Větší část odborné veřejnosti se však kloní k názoru, že u skupiny zaměstnanců uvedených v ustanovení § 240 zákoníku práce je kladen zvýšený důraz na ochranu těchto zaměstnanců a je tedy vyžadován vždy explicitní souhlas s vysláním na pracovní cestu, a to i v případě, kdy byl dříve udělen souhlas pro futuro, tedy i pro případ, kdy byla například uzavřena písemná dohoda zaměstnance o vysílání na pracovní cesty, případně bylo toto oprávnění zaměstnavatele zakotveno přímo v pracovní smlouvě.

Často se v praxi setkávám s dotazy, zda zaměstnankyně pečující o malé dítě musí nastoupit na pracovní cestu, když s tímto nesouhlasí. Tato zaměstnankyně spadá mezi ustanovením § 240 zákoníku práce chráněné zaměstnance, a má tudíž právo neudělit souhlas s vysláním na konkrétní pracovní cestu, pokud jde o pracovní cestu mimo obvod obce, pracoviště či bydliště, a to i tehdy, pokud byla mezi ní a zaměstnavatelem uzavřena dřívější dohoda, v níž se zaměstnankyně zavázala k nástupu na pracovní cesty. Poté, co již tato zaměstnankyně nebude splňovat podmínky uvedené v ustanovení § 240 zákoníku práce, nebude původní dohoda již nadále latentní, opět se „obnoví“ a bude pro ni tato dohoda závazná. Dohoda ve smyslu ustanovení § 42 zákoníku práce tak může být uzavřena pro futuro, zatímco souhlas podle ustanovení § 240 zákoníku práce je vždy třeba udělit s tou konkrétní pracovní cestou.

Mgr. Irena Spirová