Přiznání výživného zletilému dítěti v závislosti na chování k rodičům

V předchozí rodinné právní úpravě, kterou jsme mohli najít do 1. 1. 2014 v zákoně o rodině zák. č. 94/1963 Sb., konkrétně v ustanovení § 96 odst. 2 bylo explicitně uvedeno, že výživné nelze přiznat, jestliže by bylo v rozporu s dobrými mravy.

V dnešním občanském zákoníku zák. č. 89/2012 Sb. (dál jen „OZ“), tedy v části druhé upravující rodinně právní problematiku, již takováto zmínka není.

Nově se vychází z části první OZ – obecná část, a to konkrétně z ust. § 1 odst. 2: „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.“, a dále z ust. § 2 odst. 3: „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

A co, že to vůbec ty dobré mravy jsou? Tento neurčitý a zákonem nikde nedefinovaný pojem je chápan jako obecný princip soukromého práva, a proto jej není potřeba zmiňovat zvlášť u každého institutu, jako je např. i u vyživovací povinnost, postačí, že je uveden v obecné částí dnešního OZ. Jelikož jej žádný zákon nedefinuje vychází se z výkladu, který nám dává ustálená judikatura např. Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.

Ve svém usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II ÚS 249/97 Ústavní soud definoval pojem dobré mravy následovně: „souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.“[1]

Pro případy rozhodování soudu o přiznání či nepřiznání výživného je relevantní, aby soud hodnotil to, jak dané chování zletilého posuzuje společnost jako celek, nikoli pouze jednotlivec, neboť to, co se jeví jednomu člověku jako chování v souladu s dobrými mravy, může druhý člověk posuzovat za jednání již v rozporu s nimi.

Při rozhodování soudu o výživném zletilého dítěte, nejčastěji toho studujícího, které by se mohlo s ohledem na dosažený věk již starat o sebe samo, ale z důvodu přípravy na své budoucí povolání není schopno, posuzuje soud nejen chování zletilého ke svým rodičům, ale i chování rodičů ke svému zletilému dítěti, a to vždy a obzvláště pečlivě v každém jednotlivém případě.[2]

A proč vůbec soud posuzuje i chováním rodiče vůči svému zletilému dítěti? Je to z toho důvodu, že násilné, vulgární a neuctivé jednání zletilého dítěte vůči svým rodičům může pramenit právě z předchozího jednání rodičů, tedy může být pouhou reakcí ze strany zletilého dítěte na přístup rodičů k němu, a to ať již k němu docházelo v minulosti či takové jednání rodičů přetrvává do doby rozhodování o výživném. V takovýchto případech soud zpravidla nepovažuje jednání zletilého za natolik závažné, aby jeho rodičům nestanovil vyživovací povinnost vůči němu.

Typickým důvodem však pro snížení či v těch nejzávažnějších případech zánik či nepřiznání výživného zletilému dítěti, je právě skutečnost, že bez návaznosti na nevhodné chování rodičů k němu, i přesto neprokazuje svým rodičům či jednomu z nich onu dostatečnou úctu, respekt, projevuje násilí a aroganci, když takovéto jednání se zcela vymyká běžnému žádoucímu chování dítěte ke svému rodiči.[3]

Tyto skutečnosti se u soudu poté prokazují např. pomocí SMS zpráv, e - mailové komunikace či pozor v dnešní moderní době i z případné komunikace přes mobilní aplikace jako je messenger či whatsapp a jiné.

Odlišnou situací jsou případy nezletilých nesvéprávných dětí.

Zde soud i v případě, že se nezletilé dítě dopustilo vůči svým rodičům či jednomu z nich nemravného chování se kritérium dobrých mravů uplatní jen velmi zřídka, a to s ohledem na princip ochrany zájmů a blaha nezletilého dítěte, který nalezneme zakotven v Úmluvě o právech dítěte publikované v České republice pod č. 104/1991 Sb.  

Zlomovou věkovou hranicí v těchto případech je dosažení věku 15 let, do dosažení tohoto věku 15 let je dle ustálené judikatury zcela vyloučena možnost soudu nepřiznat výživné pro nezletilé dítě z důvodu neuctivého chování k jeho rodičům. Na druhou stranu však po dosažení této věkové hranice již soud může v ojedinělejších velmi závažných případech snížit či vyloučit přiznání výživného pro nezletilé nesvéprávné dítě.
 

JUDr. David Pytela, MBA, LL.M.,
advokát
         
  
JUDr. David Pytela, MBA, LL.M. advokátní kancelář 
     
Palackého 75/21
779 00 Olomouc 
  
Tel.:      +420 607 600 442
e-mail:   info@akpytela.cz

_________________________________________________________________
[1] dále např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98
[2] blíže také viz. SVOBODA, Karel. Rodičovství, osvojení a výživné dětí po rekodifikaci soukromého práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 125 a násl.
[3] k tomu blíže viz. rozhodnutí Krajského soudu Ústí nad Labem, sp. zn. 10 Co 976/2005


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz