Rozhodné právo v závazkových vztazích z mezinárodního obchodu - smluvní autonomie a volba práva – část. I (historie autonomie)

Jedním z prvních představitelů právní vědy zabývajících se otázkou volby práva a autonomie byl statutista Bartolus (1314 - 1347), který prosazoval jako první pravidlo pro určení rozhodného práva locus regit actum v závislosti na tom, zda se jednalo - podle tradičního římského dělení právního řádu - na oblast týkající se osob. V tom případě zavazoval národní právní řád všechny obyvatele bez ohledu na to, kde se nacházejí. Pokud šlo o věci, v tom případě se právo státu vztahovalo na věci na jeho území; a pokud o jednání, na všechny, kdo dané jednání na jeho území učinili.

Prosazování se autonomie práva úzce souvisí s myšlenkami liberalizmu, politické svobody a tržního hospodářství. Na druhé straně, autonomie se těžko uplatňovala v době a ve společensko-politickém kontextu, kdy se více prosazují myšlenky teritoriální suverenity. Jádrem moderních teorií autonomie a liberálního pohledu na možnosti smluvních stran je nová koncepce pohledu na smluvní vztah.

Vzepětí skutečné autonomie práva bylo určeno známým rozhodnutím Privy Council ve věci Vita Food Products Inc. v. Unus Shipping Co. Ltd., kde soudce Lord Wright potvrdil volnost stran zvolit si rozhodné právo v nejširším měřítku. Za podmínky bona fide a při omezení ze strany ordre public je dána stranám možnost zvolit si rozhodné právo. Byla tak odmítnuta lokalizace a nutná aplikovatelnost práva místa uzavření smlouvy a jeho kogentních pravidel. Obdobný přístup je patrný z rozhodnutí amerického Nejvyššího soudu ve věci The Bremen v. Zapata Off-Shore Co., i když se rozhodnutí týkalo platnosti výběru jurisdikční klauzule. Od té doby se princip autonomie stran prosazuje v americkém právním řádu jako jeho součást a je vyjádřeno ve druhém Restatementu, Uniform Commercial Code[4], atd.

Rovněž Haagská úmluva o právu použitelném na mezinárodní prodej zboží z roku 1955, i když byla přijata jenom devíti státy, vychází z autonomie vůle stran a sloužila jako model pro články 3 a 4 Úmluvy o právu použitelném na smluvní vztahy z roku 1980 (Římská úmluva). V dnešní době je tedy princip autonomie vůle (jak volby práva tak volby místa řešení sporu) obecně uznáván[5]. Jak se uvádí v oficiální zprávě k Římské úmluvě, tento princip byl přijat všemi státy Evropského hospodářského společenství. Ještě průkaznější je v tomto smyslu čl.2.1 rezoluce Institutu mezinárodního práva v Basileji z roku 1992. Tato rezoluce byla podpořena nejenom evropskými státy, ale i např. Japonskem, Izraelem, Egyptem a několika jihoamerickými státy. V obdobném smyslu je možno se zmínit o Mezi-americké úmluvě o právu použitelném na mezinárodní smlouvy.[6] Vývoj dokládá pozitivní korelaci mezi liberalizmem a tržní ekonomikou a autonomií vůle stran.

Omezení smluvní autonomie po druhé světové válce je dáno nahrazením určité části smluvní regulace regulací správní. I proto se Atiyah[7] domnívá, že velkou část práv a povinností smluvních stran tvoří nezamýšlená práva a povinnosti daná právním řádem, ne stranami smlouvy. Kruh se tak zdánlivě v určité míře uzavírá. Do popředí se v důsledku toho dostává ochrana vyváženého postavení obou stran jako smysl smluvního vztahu, a ne ochrana získaných pozic. Smlouva je podle tohoto názorového proudu výtvorem společnosti, která má mít právo jí limitovat a určovat její obsah. Ale právě v době, kdy Atiyah psal svou monografii, nastal opětovný nástup autonomie, spojený nejenom s ústupem veřejného sektoru v západní Evropě a Austrálii, ale i pádem komunizmu v Evropě  a vývojem v Číně.