Úvodem je třeba připomenout, že zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) je obecně založen na zásadě poměrného uspokojení věřitelů se stejným postavením, s důrazem na to, aby žádný z nich nebyl nepoškozen ani nezvýhodněn. Současně insolvenční zákon obsahuje v ust. § 235 a násl. vlastní úpravu (relativní) neúčinnosti právních úkonů, jež se od obecné úpravy v občanském zákoníku v některých ohledech liší.

Ve vztahu k věřiteli, který je informován o špatné hospodářské situaci dlužníka je podstatná formulace výjimky dle § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona, jakož i to, že k naplnění definice zvýhodňujícího právního úkonu není dle insolvenčního zákona, na rozdíl od úpravy v občanském zákoníku, nezbytný úmysl dlužníka některého svého věřitele zvýhodnit. Uvedené pak může mít pro věřitele dlužníka ve faktickém úpadku nemalý význam, jak v podrobnostech popisuji níže.

Věřitelé, kteří si se svými dlužníky sjednali právo na informace o ekonomické situaci dlužníka, zpravidla tyto informace zjišťují a vyhodnocují z předkládaných účetních závěrek, přehledů závazků a pohledávek po splatnosti, popřípadě dalších a složitějších ekonomických ukazatelů.

Z hlediska insolvenčního zákona by však měli věřitelé zpozornět zejména v případě, pokud dlužník naplní definici úpadku dle ust. § 3 insolvenčního zákona. Za této situace je totiž nezbytné každé právní jednání dlužníka poměřovat kritérii definice relativně neúčinných právních úkonů stanovenými v ust. § 235 a násl. insolvenčního zákona[1]. Hodlá-li v takové situaci dlužník splácet své dluhy věřiteli, nadto například ještě před splatností, nelze věřiteli rozhodně doporučit, aby se nechal zlákat vidinou svého plného uspokojení, neboť by následně byl pravděpodobně vystaven incidenčnímu sporu s insolvenčním správcem o neúčinnost takové splátky úvěru.[2]

Zejména by se měli mít na pozoru věřitelé, jejichž pohledávky jsou zajištěny, například zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví třetích osob. Pokud dlužník v úpadku takové věřitele plně uspokojí a jejich zajištění – například zástavní právo – by následně zaniklo, zhorší se v případě určení neúčinnosti splacení dluhu postavení takových věřitelů. Věřitel by totiž musel nejen vydat splátku dluhu do majetkové podstaty dlužníka a přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení, avšak mohl by v takovém případě přijít i o zajištění, které v mezidobí již zaniklo.

V neposlední řadě je třeba uvést, že věřitelé informovaní o ekonomické situaci dlužníka, by měli zjišťovat, zda si dlužník splacením dluhu úpadek nepřivodí. Splátka dluhu, která vedla k úpadku dlužníka totiž může také být neúčinným právním úkonem (za splnění dalších zákonem stanovených podmínek).

Důvodem, proč se mají mít na pozoru zejména věřitelé mající právo na ekonomické informace o dlužníkovi, je výjimka stanovená v ust. § 241 odst. 5 písm. b) insolvenčního zákona. Ta vyjímá z okruhu neúčinných právních úkonů ty, které dlužník (i) učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku, (ii) obdržel za ně přiměřené protiplnění a (iii) osoba vůči níž byl úkon učiněn (věřitel) nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku nebo že právní úkon by mohl vést k úpadku dlužníka. Jinými slovy, uvedená výjimka chrání obchodní partnery dlužníka, kterým je plněno, a tito nemají možnost zjistit, že v době plnění je již dlužník v úpadku anebo k úpadku směřuje.

Velké bankovní a finanční instituce jistě budou mít zavedené přísné procesy pro toto zhodnocení, avšak můj článek cílí zejména na věřitele, kteří se snaží svou pohledávku ochránit (sjednáním informační povinnosti o ekonomické situaci dlužníka), ale nejsou materiálně a organizačně vybaveni ke správnému vyhodnocení těchto údajů.

Glatzová & Co., s.r.o.