Střídavá péče rodičů musí být uspořádána v nejlepším zájmu dítěte, třeba i asymetrickým způsobem

Skutkový stav případu

V roce 2022 matka iniciovala řízení o změnu úpravy poměrů nezletilých dětí, které byly dosud v rovnoměrné střídavé péči obou rodičů na základě jejich společné dohody schválené soudem v roce 2021. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. února 2024, č. j. 50 P 307/2022-485, svěřil děti do asymetrické střídavé péče, kdy děti byly v péči otce každý sudý týden od středy do neděle a u matky po zbývající dobu. Toto rozhodnutí vycházelo z přání dětí trávit více času s matkou, jelikož se s otcem necítily dobře a jejich vzájemný vztah se zhoršoval, a zohledňovalo jejich zhoršující se psychický stav.

Otec dětí podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Městský soud v Praze následně svým rozsudkem ze dne 26. června 2024, č. j. 55 Co 115/2024-521, změnil rozsudek prvostupňového soudu a návrh matky na změnu péče zamítl, čímž obnovil původní rovnoměrně nastavenou střídavou péči. Odvolací soud své rozhodnutí postavil na závěru, že nedošlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu rozložení péče, a že postupně se zhoršující vztah dětí k otci není dostatečně závažnou okolností pro takovou změnu úpravy. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala matka ústavní stížnost.

Posouzení případu Ústavním soudem

Reklama

Veřejné zakázky pro začátečníky – 1. díl: Základní pojmy a principy (online - živé vysílání) - 12.5.2026

12.5.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Podle ustanovení § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „o. z.“), „změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu.“ Dle komentářové literatury „musí jít o změny závažné, pro dítě podstatné a jeho život ovlivňující.“[1] Matka takovou změnu poměrů dovozovala z přání dětí trávit s otcem méně času, které obě děti, jak desetiletá dcera, tak osmiletý syn, konstantně vyjadřovaly na pohovorech jak s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, tak se soudkyní prvostupňového soudu. I samotný orgán sociálně-právní ochrany dětí navrhoval v zájmu dětí rozložení střídavé péče z rovnoměrné na nerovnoměrnou.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí přání a názor dětí značně bagatelizoval a rozhodl se jejich přání nepřikládat takovou váhu v protipólu k hodnocení názoru dětí prvostupňovým soudem a kategoricky tak upřednostnil zájem otce před jasně a dlouhodobě formulovaným zájmem dětí. Obě nezletilé děti byly přitom ve věku (10 a 8 let), kdy byly schopny vyjádřit svůj vlastní názor.

Ústavní soud konstatoval, že odvolací soud pochybil zejména v procesní rovině, když dospěl k podstatně odlišným skutkovým zjištěním než prvostupňový soud, aniž by sám znovu v duchu zásady přímosti provedl dokazování ohledně těchto skutkových okolností nebo se ve svém rozhodnutí s takovým postupem řádně argumentačně vypořádal. Tím porušil participační práva nezletilých dětí na řízení, která jim zaručuje zejména čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.

Rozhodování o úpravě péče je nutné pojímat prizmatem nejlepšího zájmu dítěte v kontextu srovnání stávajícího a navrhovaného výchovného prostředí. Zájem na stabilitě výchovného prostřední dítěte není bez dalšího argumentem a důvodem pro zachování dosavadní formy či rozsahu péče, soud se vždy musí pečlivě vypořádat s tím, zda by byl potenciální nový režim pro děti změnou k lepšímu či k horšímu.[2] Argumentace zájmem na stabilním výchovném prostředí sama o sobě nestačí pro odmítnutí navrhované změny, základním kritériem hodnocení případné změny úpravy péče musí být zejména hledisko zkvalitnění životních podmínek dítěte[3], posuzovanou změnu je vždy třeba zasadit do širšího kontextu, jaký vliv by měla a mohla mít na psychický a fyzický komfort dítěte.[4]

Nejlepšímu zájmu dítěte musí soud věnovat patřičnou pozornost, a to obzvláště za situace, kdy je stávající režim péče výsledkem soudem schválené dohody rodičů, jelikož v takovém případě soud zpravidla neprovádí podrobnější dokazování a dohodu rodičů rovnou schválí.

Při hledání nejlepšího zájmu dítěte je samozřejmým směrodatným vodítkem jeho názor za předpokladu, že dítě je dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, aby bylo schopné jej formulovat. Zároveň nelze rozhodnutí založit čistě na přání dítěte a rezignovat na komplexní posouzení jeho zájmů.[5] Soud musí za výchozí bod svých úvah vzít nejlepší zájem dítěte. Pokud soud nehodlá přihlédnout ke dříve a opakovaně jednoznačně formulovanému názoru dítěte, musí své závěry patřičně odůvodnit.

Ústavní soud potvrdil, že změna poměrů ve smyslu § 909 o. z. může spočívat i ve změně postoje dítěte – právě případná změna postoje dítěte, o to víc je-li opřena o zkušenost s dosavadním nastavením péče byť kratšího trvání, může být důvodem pro změnu režimu péče.

Závěr

Ústavní soud zdůraznil, že ačkoli ve své judikatuře dlouhodobě označuje střídavou péči za výchozí model, z žádného jeho nálezu ani z ústavního pořádku obecně nevyplývá, že by tímto výchozím modelem měla být jeho symetrická varianta (tedy rozložení v poměru 50:50 mezi oba rodiče). V každém jednotlivém řízení musí výsledná úprava poměrů akcentovat individuální okolnosti daného případu, a především nejlepší zájem daného dítěte. Je-li v zájmu dítěte jiná než symetrická střídavá péče, není namístě jej do takové symetrické střídavé péče (v podstatě automaticky, bez důkladnějšího a důslednějšího posouzení) svěřovat.

JUDr. Michaela Lang,
advokátka

Marcela Čerklová,
právní asistentka