Svépomoc podle občanského zákoníku

Náš právní řád, ostatně jako většina moderních právních řádů, obecně stanoví zákaz svépomoci, jako jednoho z prostředků ochrany subjektivních práv. Tento způsob ochrany je totiž zásadně neslučitelný se základní rolí právních předpisů. Právní řád je soubor pravidel, který stát nejen stanoví, ale je také výlučně oprávněn k jejich vynucování.

K ochraně subjektivních práv jsou zásadně povolány příslušné orgány státu. To mimo jiné vyplývá i z ustanovení § 4 občanského zákoníku, podle kterého proti tomu, kdo poruší nebo ohrozí právo, se lze domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Vzhledem k tomu, že v životě však nastávají i takové situace, kdy použití svépomoci je nejen ospravedlnitelné, ale i žádoucí (což si zákonodárce samozřejmě uvědomuje), nalezneme v občanském zákoníku ustanovení, jež znamenají výjimku ze zákazu svépomoci, a za přesně stanovených podmínek tak svépomoc připouštějí.

Pod svépomocí se většinou rozumí případy, kdy je narušen monopol státu k vynucování povinností, a to tak, že je nahrazen mocí soukromou, která se uskutečňuje proti vůli povinného subjektu, a která přímo směřuje k vynucení splnění povinnosti či k tomu, aby bylo později možno tuto povinnost vynutit státní mocí.

Svépomoc se může vyskytovat v podstatě ve dvou základních formách, a to buď jako dočasné opatření nebo svémocná exekuce, což se liší podle toho, zda ohrožený subjekt odvrací hrozící porušení povinnosti nebo zda ohrožený svépomocně koná to, co má vykonat sám povinný. V občanském zákoníku se v ustanovení § 6 dočteme, že jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může ten, kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.

Z uvedeného vyplývá, že svépomoc může směřovat pouze proti protiprávnímu jednání, tedy proti zásahu do práva, proti kterému může zasahovat i moc státní. Tímto je vlastně ze svépomoci vyloučeno jednání v krajní nouzi, u kterého nenalezneme znak protiprávního jednání. Dále musí být splněna podmínka bezprostřední hrozby zásahu do práva. V této souvislosti někteří odborníci vedou diskusi o možnosti použití svépomoci proti zásahu trvajícímu.Ustanovení § 6 nedovoluje použít svépomoc proti trvajícímu zásahu a někteří teoretici také toto použití svépomoci striktně odmítají. Objevují se však i názory, které se přiklánějí k tomu, že v určitých situacích (např. únos), je použití svépomoci i proti trvajícímu zásahu spravedlivé.

Podle dikce zákona zásah musí být odvrácen přiměřeným způsobem, což znamená především v té maximální intenzitě, která je dostatečná k odvrácení protiprávního zásahu. Toto platí i pro prostředky užívané k odvracení zásahu. Dále je nutné, aby újma z odvrácení protiprávního zásahu byla v rozumném poměru k újmě, která hrozí ohroženému.

Svépomocí se občanský zákoník zabývá (a to z hlediska odpovědnosti za škodu) také v ustanovení § 418 odst.2. Podle něj ten, kdo způsobil škodu v nutné obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku, za tuto škodu neodpovídá, přičemž o nutnou obranu nejde, byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Toto ustanovení se považuje za speciální k § 6 občanského zákoníku. Fakticky však o specialitu nejde a mezi § 6 a § 418 odst. 2 občanského zákoníku tak dochází k rozporu, kdy zatímco § 6 nedovoluje svépomoc proti trvajícímu útoku, tak § 418 odst. 2 naopak možnost zásahu proti trvajícímu útoku připouští. Tento rozpor by měl být vyřešen.


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz