Ke skutkovým okolnostem případu, který Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 1764/19, posuzoval, se z odůvodnění nálezu podává následující.

Škůdce byl v řízení před nalézacími (trestními) soudy uznán vinným, že dne 11. 3. 2014 způsobil dopravní nehodu tím, že nepřizpůsobil rychlost jízdy na vozovce a vysoce překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci, přičemž v důsledku tohoto při průjezdu zatáčkou rychlostí 110 km/hod. nezvládl řízení, vyjel mimo vozovku a následně došlo k jeho odražení na přilehlý chodník, po kterém šla tehdy 13letá dcera a sestra stěžovatelů, která utrpěla smrtelná poranění. Škůdci byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 4 let a dále zákaz řízení motorových vozidel v délce trvání 8 let. Stěžovatelé se k trestnímu řízení připojili s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 000,- Kč pro každého z nich (každý z rodičů oběti a její sestra). Trestní soudy každému ze stěžovatelů přiznaly za duševní útrapy v důsledku usmrcení osoby blízké náhradu v celkové výši 1 000 000,- Kč, se zbylou částí uplatněných nároků byli pak stěžovatelé odkázáni na řízení občanskoprávní.

V rámci následného občanskoprávního řízení každý ze stěžovatelů požadoval po škůdci zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 500 000,- Kč. Okresní soud stěžovatelce 1), (matce oběti), přiznal částku 1 000 000,- Kč, stěžovateli 2), (otci oběti), částku 900 000,- Kč a stěžovatelce 3), (sestře oběti), částku 500 000,- Kč. K odvolání škůdce nicméně krajský soud závěry okresního soudu modifikoval – tak, že uznal jako odůvodněnou toliko částku 200 000,- Kč přiznanou stěžovatelce 1). Vyšel přitom ze závěru, že pokud byl poškozený v trestním řízení s částí svého nároku odkázán na řízení občanskoprávní, lze v tomto řízení nárok přiznat jen na základě kritérií, která nebyla v trestním řízení tvrzena vůbec, nebo byla, avšak trestní soud k nim nepřihlédl. Navíc částky přiznané stěžovatelům v rámci adhezního řízení shledal krajský soud jako dostatečnou satisfakci. U stěžovatelky 1) současně zohlednil další skutečnost, totiž její přítomnost na místě dopravní nehody, kdy viděla svou dceru s devastujícími poraněními, aniž by jí ona sama mohla jakkoliv pomoci.

Stěžovateli podané dovolání ve věci Nejvyšší soud zamítl. Ačkoliv dospěl k závěru, že úvodní východisko krajského soudu (závěr, dle něhož byl-li poškozený v trestním řízení odkázán s částí svého nároku na řízení občanskoprávní, lze v tomto řízení nárok přiznat jen na základě kritérií, která nebyla v trestním řízení tvrzena vůbec, či byla, ale trestní soud k nim nepřihlédl) je odklonem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a chybné, nebyly dány důvody pro zrušení jeho rozsudku. Dle Nejvyššího soudu by totiž ani při správném zodpovězení předchozí otázky (o vztahu adhezního a občanskoprávního řízení) nemohlo být dosaženo jiného výsledku řízení, neboť rozsudek krajského soudu současně spočívá na závěru o přiměřenosti částek již stěžovatelům přiznaných, kdy posouzení této přiměřenosti krajský soud učinil plně v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu,[2] tzn., úvaha krajského soudu ohledně výše náhrady za nemajetkovou újmu nebyla zjevně nepřiměřená.  

Stěžovatelé se poté obrátili na Ústavní soud, který ústavní stížnosti vyhověl.

Úvodem Ústavní soud proklamuje, že mu v žádném případě nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by předmětná náhrada nemajetkové újmy měla být přiznána, nicméně i při respektu k diskreci obecných soudů tyto musí dbát o to, aby výše náhrady byla založena na objektivních a rozumných důvodech (i kritériích) a aby mezi její výší a způsobenou újmou byl přiměřený vztah.[3] Na základě tohoto Ústavní soud dovozuje své oprávnění k přezkumu způsobu, jakým obecné soudy ke stanovení výše imateriální újmy dospěly.

V tomto směru Ústavní soud za zcela flagrantní pochybení shledal skutečnost, že krajský soud při rozhodování o výši náhrady nemajetkové újmy zvolil pro své posouzení referenční rámec chybně, protože ten spočívá v odmítnutí soudu zabývat se z hlediska všech kritérií – včetně těch, jež již byla uplatněna v trestním řízení – totožným nárokem, jaký již byl stěžovateli ne zcela úspěšně v trestním řízení uplatněn. V důsledku tohoto se krajský soud při hodnocení (civilní) žalobou uplatněného nároku zabýval nesprávně jen některými relevantními kritérii. Nepřihlédl tak především ke kritériím na straně stěžovatelů – jako je intenzita vztahu mezi nimi a obětí anebo věk oběti, a to právě proto, že se dle jeho názoru jedná o kritéria, která byla zohledněna již trestními soudy a tedy ve výši imateriální újmy přiznané stěžovatelům v adhezním řízení. Přitom pouze až pečlivé uvážení veškerých kritérií pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy umožní určit její adekvátní kompenzaci. Tudíž – krajský soud měl nejprve k výši přiměřené náhrady dospět na základě vlastního hodnocení všech relevantních kritérií, a to jak na straně stěžovatelů, tak na straně škůdce, a následně částku, která byla stěžovatelům přiznána v adhezním řízení ve výši přisouzené náhrady zohlednit.

Dle názoru Ústavního soudu nemůže obstát náhled zaujatý Nejvyšším soudem ohledně toho, že chybnost úvodní premisy krajského soudu (nadto rozporné s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu) lze zhojit konstatováním krajského soudu o přiměřenosti náhrady již přiznané. Takový závěr totiž krajský soud neopírá o náležité vlastní zhodnocení veškerých relevantních kritérií. Nelze proto aprobovat ani následnou úvahu Nejvyššího soudu, totiž, že vzhledem k závěru o proporcionalitě již přiznané částky by jiného výsledku řízení nemohlo být dosaženo, ani pokud by krajský soud kritéria uvažovaná trestními soudy hodnotil. Neplatí totiž, že by v jednotlivých případech přiměřenou náhradou nemajetkové újmy byla pouze jediná konkrétní částka, zatímco všechny ostatní číselné hodnoty by proto byly nepřiměřené. Zpravidla se jedná o přiměřenost určitého rozmezí. Z tohoto důvodu hodnotí-li zvoleným postupem krajský soud výslednou částku již přiznanou v adhezním řízení jako přiměřenou, nevylučuje tento jeho závěr, že by jakákoliv vyšší částka (k níž by krajský soud dospěl vlastní úvahou a při zvažování všech relevantních kritérií a všech okolností – aniž by se přitom cítil být vázán posouzením trestního soudu) byla nepřiměřená.    

Závěrem Ústavní soud explicitně připomíná,[4] že kritéria pro výpočet odčinění nemajetkové újmy, jak je vymezuje judikatura Nejvyššího soudu, jsou pro obecné soudy toliko vodítkem, což znamená, že obecné soudy vždy musí každý jednotlivý případ individualizovat a pečlivě tak zvažovat, zda konkrétní případ neodůvodňuje odchylku od takového (Nejvyšším soudem přijatého) výkladového základu. Jedině takto lze docílit ústavně konformní interpretace § 2959 OZ a odpovídající garance ústavně zaručených práv osoby (v daném případě práva na spravedlivý proces a práva na ochranu soukromého a rodinného života).  

Referované rozhodnutí Ústavního soudu tak zcela jednoznačně stanovuje obecným soudům mantinely při úvahách ohledně výše imateriální újmy dle § 2959 OZ a současně tím do jisté míry koriguje pregnantnost použitelnosti judikatorních závěrů Nejvyššího soudu.

Mgr. Ester Šamajová,
spolupracující advokátka