Vzdálenost mezi rodiči jako jedno z hledisek pro stanovení vyživovací povinnosti

Skutečnostmi, které musí obecné soudy při stanovování výše výživného zohlednit, se zabýval také Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. května 2018, a to v souvislosti s povinností soudů zohlednit při stanovení vyživovací povinnosti mimo jiné také vzdálenost mezi rodiči, kterou bude muset jeden z rodičů překonávat, aby mohl realizovat styk s dítětem.

V této části rozhodnutí odkázal Ústavní soud na své usnesení ze dne 12. března 2014, sp. zn. IV. ÚS 197/14, ve kterém judikoval, že náklady vynaložené na realizaci styku dítěte s jedním z rodičů by měli nést oba rodiče. V předmětném usnesení Ústavní soud také zdůraznil, že se nejedná pouze o finanční záležitosti, ale je nutné zohlednit také čas a energii strávenou na cestě. V daném případě bylo zjištěno, že měsíční náklady, které jeden z rodičů bude nucen vynaložit na cestování za účelem realizace styku s dítětem, měly být dokonce vyšší než stanovené výživné. K tomu Ústavní soud uzavřel, že v případě, že by obecné soudy rozhodly tak, že náklady na realizaci styku rodiče s dítětem půjdou k tíži pouze jednoho z rodičů, tak bude současně nezbytné, aby obecné soudy uvedly přesvědčivé argumenty, proč by povinnost cestovních nákladů měl nést pouze jeden z nich a nikoliv oba rodiče. V opačném případě by takové rozhodnutí obecných soudů nebylo považováno za ústavně konformní.

Za situace, že by však jeden z rodičů protiprávně změnil bydliště dítěte je pak podle usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 955/15 -2 nezbytné tuto skutečnost zohlednit při rozhodování o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů a stanovení styku s druhým rodičem. V takovém případě by pak k předání dítěte ke styku s druhým rodičem mělo docházet v místě původního bydliště dítěte, ledaže by jiný postup byl zdůvodněn relevantními argumenty.

Ve svém nálezu tak Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy by měly při vzájemném rozvržení povinností rodičů souvisejících se stykem dítěte postupovat tak, že by „

Reklama

Nemáte ještě registraci na epravo.cz?

Registrujte se, získejte řadu výhod a jako dárek Vám zašleme aktuální online kurz na využití umělé inteligence v praxi.

REGISTROVAT ZDE

rodič, jemuž byly děti svěřeny do péče, byl povinen předat dítě ke styku v místě bydliště druhého rodiče nebo v místě, na němž se rodiče dohodnou. Oproti tomu by druhému rodiči vznikala povinnost předat dítě po ukončení styku rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče v místě jeho bydliště. Ústavní soud má za to, že uvedeným (a obecnými soudy používaným) postupem budou výše zmíněná negativa spojená s realizací styku rovnoměrně rozvržena mezi oba rodiče. Další výhodou takového postupu je to, že oba rodiče budou muset vynaložit na realizaci styku nejen přibližně stejnou finanční částku, ale rovněž budou muset na překonání vzdálenosti vynaložit svoji energii a čas, což u jiných řešení zohledněno není. Nutno přiznat, že zátěž kladená na samotné dítě se tímto nemění.“[1]

Závěrem tak lze shrnout, že oba rodiče by se měli rovnoměrně podílet na povinnostech souvisejících s realizací styku dítěte s jedním z rodičů, a to přiměřeně v závislosti na individuálních okolnostech případu. Nejedná se nicméně o pevně dané pravidlo, neboť při existenci relevantních a závažných skutečností v konkrétním případě je přípustné, aby bylo rozhodnuto jinak.

[1] Nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2018 sp. zn. I. ÚS 2996/17.