ZTOPO jako procházka začarovaným lesem

Do textu ustanovení § 8 odst. 1 ZTOPO ve znění platném do 1. 12. 2016 byla již při jeho tvorbě vtělena formulace, působící výkladové obtíže. Inkriminovaný text totiž uvádí, že trestným činem spáchaným právnickou osobou je „protiprávní čin“ spáchaný osobami, jejich výčet zmíněné ustanovení sub. lit a) – d) ZTOPO uvádí.  Okruh těchto osob novela poněkud změnila, ale to není podstatné. Stejně jako zmenšení okruhu aktivit, při nichž se tyto osoby mohou dopustit protiprávního činu.  Problém působí formulace „protiprávní čin“. Je asi nesporné, že nelze dát rovnítko mezi protiprávní čin a trestný čin. Je však také patrné, že zákonodárce nehovoří o tom, že by trestným činem spáchaným právnickou osobou byl trestný čin spáchaný uvedenými osobami. Postačuje mu čin protiprávní a jde o to, co to znamená. Existuje celá řada protiprávních jednání, která z řady důvodů nelze považovat za naplnění skutkové podstaty některého z trestného činu.  Otázka tedy zní, zda jakékoliv jednání, třebas přestupek nebo civilní delikt může být, stalo-li se tak za okolností uvedených v odst. 1 § 8 ZTOPO, přičítán právnické osobě jako trestný čin. Striktně vzato z tohoto pohledu by se pak protiprávní rovnalo trestné. Proti této konstrukci lze jistě argumentovat textem ustanovení § 13 zákonač.40/2009 Sb. – trestního zákoníku, dle jehož odstavce 1 je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Tedy nestačí jen protiprávnost, ale protiprávní čin musí být trestním zákonem výslovně označen za trestný a vykazovat znaky, uvedené v trestním zákoně. Podpůrně by bylo možno poukázat na ustanovení odst. 2 § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ovšem všichni víme, jak pružně až kreativně je v praxi vykládána subsidiarita trestní represe, takže minimálně stín pochybnosti zůstává.

Podle ustanovení § 8 odst. 5, ZTOPO, které nabude účinnosti 1.12.2016  se trestní odpovědnosti podle odst. 1 a 4 § 8 ZTOPO zprostí právnická osoba, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možné spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odst. 1 ZTOPO zabránila. Smysl této úpravy je zřejmý. Primárně motivuje právnické osoby, aby se snažily svým úsilím, nejspíš interními normami, předcházet protiprávnímu činu osob, uvedených v ustanovení § 8 odst. 1 ZTOPO. A sekundárně, pokud právnické osoby požadavku vyhověly, odměňuje je možností vyvinit se, pokud k protiprávnímu činu jmenovaných osob přeci jen došlo. Což je jistě akceptovatelný mechanismus, jehož těžištěm by měla být prevence. Kdyby ovšem bylo z něčeho patrno, co si lze představit pod pojmem „spravedlivě požadovat“. Jde o pojem, užitý již v § 8 odst. 2 ZTOPO v souvislosti s přičítáním, což jen připomínám, protože to rozhodně nevede k srozumitelnějšímu výkladu tohoto ustanovení. Představa, že po všech jiných argumentačních figurách se budu muset ještě mořit s dokazováním, cože je spravedlnost a spravedlivé, dílem obecně a dílem pak v daném případě, mne poněkud znepokojuje. Zejména, vyznávám-li přesvědčení, dle něhož je spravedlnost boží, lidská pak toliko justice, pročež označení justičního ministerstva jako ministerstva spravedlnosti je holý nesmysl.

Interesantní je ovšem i další problém, na který jsme při diskuzi v rámci Prezidia Unie obhájců ČR narazili. Otázka z problému plynoucí zní, kdo nese důkazní břemeno o tom, že právnická osoba skutečně vynaložila zmíněné veškeré úsilí, jež po ni lze spravedlivě požadovat? Z logiky věci a ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož je státní zástupce povinen dokazovat vinu obžalovaného, by to měl být onen státní zástupce. V rámci zmíněné diskuze jsme nedospěli k žádnému závěru, protože tomuto výkladu se vzpírá podstata toho, co by mělo být dokazováno. Právnická osoba se může zprostit trestní odpovědnosti, pokud něco učinila. Co konkrétně není pro tuto chvíli podstatné, ale zdá se, že vědomost o této činnosti může mít v plné šíři právě jen ona právnická osoba. A tedy by měla i tuto činnost tvrdit. Jde také o to, zda má právnická osoba povinnost vyvíjet úsilí a je samo o sobě naplněním skutkové podstaty některého trestného činu, pokud zmíněné úsilí nevyvinula?  Anebo jde jen o prostředek možného vyvinění, jehož vytvoření a následné uplatnění je plně v dispozici právnické osoby?  Zdá se, že o znak trestného činu nejde, pročež není věcí státního zástupce, aby absenci vynaloženého úsilí prokazoval.

Čímž ovšem není zodpovězena otázka, co se bude dít, když právnická osoba, například s poukazem na zákaz sebeobviňování, odmítne kooperovat s orgány činnými v trestním řízení, které zjišťují, zda vynaložila veškeré úsilí, tedy konkrétně například přijala interní opatření k tomu, aby zabránila protiprávnímu činu, a žádné důkazy o vynaloženém úsilí nenabídne. Nevydá ani interní dokumenty, které by úsilí osvědčovaly, případně je dokonce zničí. Tedy zda tím, kdo musí prokázat, že žádné takové úsilí neexistovalo, například jinými důkazy, bude státní zástupce. V tom zjevně zcela jasno není. A samozřejmě může existovat řada méně transparentních situací, kdy právnická osoba bude ochotně spolupracovat, ale prostě bude tvrdit, že úsilí vyvinula, leč není schopna z nějakého důvodu doklady o něm doložit. Třeba proto, že celý objekt s příslušnými dokumenty shořel v důsledku protiprávního jednání osoby uvedené v § 8 odst. 1 ZTOPO.  

Půl roku po schválení novely ZTOPO to zkrátka vypadá, že i když poslanci nejspíš měli tu nejlepší vůli, ZTOPO stále a možná ještě více než před novelou připomíná začarovaný les, v němž člověk neví, jakých divů či podivných příšer se v něm může nadít. Jisté je pouze to, že právnické osoby, u nichž s nějakou větší měrou pravděpodobnosti hrozí možnost protiprávního činu osob uvedených v § 8 odst. 1 ZTOPO, by měly vyvíjet maximální úsilí a nejspíš pracovat na svých vlastních opatřeních, individuálně „šitých“ na vnitřní poměry a předpokladatelné protiprávní jednání uvedených osob. A raději asi být připraveny zmíněné vynaložené úsilí v případě potřeby prokázat. Zejména hmotnými substráty, tedy interními opatřeními apod. Spoléhat na argument, dle něhož dokazovat, že právnická osoba nevynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 § 8 ZTOPO zabránila, je věcí státního zástupce, se mi jeví jako obrana s dost nejistým výsledkem.

Jinak to ovšem vidím ve věci prokázání nikoliv samotného vynaložení úsilí, ale toho, zda jde o veškeré úsilí, které lze po právnické osobě spravedlivě požadovat. Zejména díky tomu, že jde o tak vágní pojem, by mělo být povinností státního zástupce, prokázat, že spravedlivě požadovat, bylo možné více a také konkrétně uvést co. Jak jsem již naznačil, nedovedu si představit, jak prokazovat, že chtít ještě nějaké další úsilí po právnické osobě, by již byla nespravedlnost, takže tento problém by si měl řešit žalobce, co reprezentant státu, jenž konec konců je za text právní normy zodpovědný.




JUDr. Tomáš Sokol,
advokát


Advokátní kancelář Brož & Sokol & Novák s.r.o.

Sokolská třída 60
120 00  Praha 2

Tel.:    +420 224 941 946
Fax:    +420 224 941 940
e-mail:    advokati@akbsn.eu



© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz