14. 8. 2018
ID: 106758
Insolvence a přikázání věci
Skutečnost, že dlužník až po zahájení insolvenčního řízení přemístil své sídlo do obvodu jiného insolvenčního soudu a odtamtud nyní řídí své podnikatelské aktivity, sama o sobě není důvodem k přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu.
(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 NSČR 138/2017, ze dne 23.8.2017)
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v insolvenční věci dlužníka BRONTA PLUS s. r. o., se sídlem v P., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 11090/2017, o insolvenčním návrhu věřitele EXTENRICO, a. s., se sídlem v B., zastoupeného JUDr. J.F., Ph.D., advokátem, se sídlem v B., o návrhu dlužníka na přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu z důvodu vhodnosti, tak, že věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 11090/2017 se nepřikazuje Městskému soudu v Praze.
Z odůvodnění :
Ve výše označené věci je u Krajského soudu v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) vedeno insolvenční řízení týkající se majetku dlužníka BRONTA PLUS s. r. o. (do 8. června 2017 zapsaného v obchodním rejstříku pod obchodní firmou Elektro Moravia, s. r. o.). Věc se nachází ve stadiu před rozhodnutím o insolvenčním návrhu věřitele EXTENRICO, a. s., podaném u insolvenčního soudu 29. května 2017.
Podáním došlým insolvenčnímu soudu 11. července 2017 (A-13) navrhl dlužník, aby věc byla přikázána z důvodu vhodnosti soudu v Praze (Městskému soudu v Praze), kde se dlužník „přestěhoval“, má zde nově sídlo a jeho činnost je z tohoto sídla řízena.
Insolvenční navrhovatel s přikázáním věci nesouhlasil, poukazuje na to, že sídlo dlužníka se do 8. června 2017 nacházelo v Brně, a žádaje, aby příslušnost Krajského soudu v Brně zůstala zachována.
Podle ustanovení § 12 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený Krajskému soudu v Brně, u nějž je věc vedena, i Městskému soudu v Praze, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou podmínky pro přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. splněny.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně.
Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Srov. v této souvislosti též nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 26. září 2012, sen. zn. 29 NSČR 28/2012, Nejvyšší soud vysvětlil, že v insolvenčním řízení by se měly okolnosti významné pro přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu z důvodu vhodnosti týkat především dlužníka samotného (případně jeho majetku), nikoli věřitelů.
V usnesení ze dne 18. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 69/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2013, pod číslem 142, pak Nejvyšší soud uvedl, že v první fázi insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení reorganizace může důvod pro přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu z důvodu vhodnosti spočívat v tom, že dlužníkovo podnikání i jeho majetek jsou soustředěny v územním obvodu jiného insolvenčního soudu.
A konečně, v usnesení ze dne 18. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 115/2013, Nejvyšší soud uzavřel, že důvodem pro přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu z důvodu vhodnosti není pouhá skutečnost, že se část majetku dlužníka a účetní evidence nachází v sídle jediného společníka dlužníka (jež je v územním obvodu jiného insolvenčního soudu), není-li zřejmé, kde se nachází zbylá část majetku dlužníka a jaké jsou (či byly) jeho podnikatelské aktivity v místě jeho sídla.
V poměrech dané věci Nejvyšší soud shledává důvody uváděné dlužníkem nedostatečnými k prolomení výše popsaných ústavních principů. I ve světle výše citované judikatury zásadně platí, že skutečnost, že dlužník až po zahájení insolvenčního řízení přemístil své sídlo do obvodu jiného insolvenčního soudu a odtamtud nyní řídí své podnikatelské aktivity, sama o sobě důvodem k přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu není.
Vše výše řečené platí tím více, že insolvenční navrhovatel s navrhovanou delegací nesouhlasí.
zdroj: www.nsoud.cz
Právní věta - redakce.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v insolvenční věci dlužníka BRONTA PLUS s. r. o., se sídlem v P., vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 11090/2017, o insolvenčním návrhu věřitele EXTENRICO, a. s., se sídlem v B., zastoupeného JUDr. J.F., Ph.D., advokátem, se sídlem v B., o návrhu dlužníka na přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu z důvodu vhodnosti, tak, že věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 11090/2017 se nepřikazuje Městskému soudu v Praze.
Z odůvodnění :
Ve výše označené věci je u Krajského soudu v Brně (dále též jen „insolvenční soud“) vedeno insolvenční řízení týkající se majetku dlužníka BRONTA PLUS s. r. o. (do 8. června 2017 zapsaného v obchodním rejstříku pod obchodní firmou Elektro Moravia, s. r. o.). Věc se nachází ve stadiu před rozhodnutím o insolvenčním návrhu věřitele EXTENRICO, a. s., podaném u insolvenčního soudu 29. května 2017.
Podáním došlým insolvenčnímu soudu 11. července 2017 (A-13) navrhl dlužník, aby věc byla přikázána z důvodu vhodnosti soudu v Praze (Městskému soudu v Praze), kde se dlužník „přestěhoval“, má zde nově sídlo a jeho činnost je z tohoto sídla řízena.
Insolvenční navrhovatel s přikázáním věci nesouhlasil, poukazuje na to, že sídlo dlužníka se do 8. června 2017 nacházelo v Brně, a žádaje, aby příslušnost Krajského soudu v Brně zůstala zachována.
Podle ustanovení § 12 zákona 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).
Nejvyšší soud České republiky jako soud nejblíže společně nadřízený Krajskému soudu v Brně, u nějž je věc vedena, i Městskému soudu v Praze, jemuž má být věc přikázána (§ 12 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou podmínky pro přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. splněny.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší a zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než místně příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba - jako výjimku - vykládat restriktivně.
Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Srov. v této souvislosti též nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 26. září 2012, sen. zn. 29 NSČR 28/2012, Nejvyšší soud vysvětlil, že v insolvenčním řízení by se měly okolnosti významné pro přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu z důvodu vhodnosti týkat především dlužníka samotného (případně jeho majetku), nikoli věřitelů.
V usnesení ze dne 18. října 2012, sen. zn. 29 NSČR 69/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2013, pod číslem 142, pak Nejvyšší soud uvedl, že v první fázi insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu dlužníka spojeném s návrhem na povolení reorganizace může důvod pro přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu z důvodu vhodnosti spočívat v tom, že dlužníkovo podnikání i jeho majetek jsou soustředěny v územním obvodu jiného insolvenčního soudu.
A konečně, v usnesení ze dne 18. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 115/2013, Nejvyšší soud uzavřel, že důvodem pro přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu z důvodu vhodnosti není pouhá skutečnost, že se část majetku dlužníka a účetní evidence nachází v sídle jediného společníka dlužníka (jež je v územním obvodu jiného insolvenčního soudu), není-li zřejmé, kde se nachází zbylá část majetku dlužníka a jaké jsou (či byly) jeho podnikatelské aktivity v místě jeho sídla.
V poměrech dané věci Nejvyšší soud shledává důvody uváděné dlužníkem nedostatečnými k prolomení výše popsaných ústavních principů. I ve světle výše citované judikatury zásadně platí, že skutečnost, že dlužník až po zahájení insolvenčního řízení přemístil své sídlo do obvodu jiného insolvenčního soudu a odtamtud nyní řídí své podnikatelské aktivity, sama o sobě důvodem k přikázání věci jinému insolvenčnímu soudu není.
Vše výše řečené platí tím více, že insolvenční navrhovatel s navrhovanou delegací nesouhlasí.
zdroj: www.nsoud.cz
Právní věta - redakce.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
