6. 3. 2001
ID: 2324
Oprávněná osoba ve smyslu § 19 odst. 2 zákona č. 87/1991
Oprávněná osoba ve smyslu § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb., je osoba, která byla rehabilitována jen podle dříve platného zákona 82/1968 Sb., ale nikoli osoba, které byla rehabilitována podle zákona 119/1990 Sb.
Oprávněná osoba ve smyslu § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb., je osoba, která byla rehabilitována jen podle dříve platného zákona 82/1968 Sb., ale nikoli osoba, které byla rehabilitována podle zákona 119/1990 Sb.
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.6.2000, sp.zn. 28 Cdo 1711/99)
Nejvyšší soud rozhodl ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 21 C 1520/95 tak, že trušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec z 27.4.1999, sp.zn. 30 Co 200/99, i rozsudek Okresního soudu v Liberci z 24.8.1998, čj. 21 C 1520/95-63 a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Liberci.
Z odůvodnění :
Žalobou, podanou u soudu 21.9.1994, původně žalujícím J. M., byl uplatněn nárok na zaplacení 60.000 Kč jako finanční náhrady podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. V žalobě bylo uvedeno, že J. M. byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Liberci z 8.9.1953, sp.zn. 1 T 18/53, k trestu odnětí svobody na 23 roky, z nichž pak byl ve výkonu trestu 9 roků, a byl také odsouzen k trestu propadnutí majetku ; k rehabilitaci J. M. podle zákona 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, došlo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 31.8.1992, sp.zn. Rt 346/91. Nárok na finanční náhradu za celý majetek propadlý státu byl žalujícím uplatněn u Ministerstva financí ČR dne 27.3.1992, ale bezvýsledně.
Žalovaný stát - Ministerstvo financí ČR navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v daném případě šlo o propadlý majetek, jehož součástí byla nemovitost, takže náhrada podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. tu nepřichází v úvahu ; kromě toho byl nárok na finanční náhradu uplatněn žalujícím po uplynutí propadené zákonné lhůty.
Soud prvního stupně v průběhu řízení zjistil, že původní žalobce J. M. zemřel 17.6.1996, seznámil se s obsahem spisu Okresního soudu v České Lípě sp.zn. 12 D 623/96, o projednání dědictví po uvedeném zůstaviteli, a jednal pak v řízení dále se žalobkyní J. P., dcerou původního žalobce, která byla jeho jedinou dědičkou; v řízení byla pak vyslechnuta žalobkyně jako účastnice řízení a byl konstatován obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 24.8.1998, čj. 21 C 1520/95-63, ve znění opravného usnesení z 15.10.1998, čj. 21 C 1520/95-67, bylo žalované České republice - Ministerstvu financí ČR uloženo zaplatit žalobkyni 60. 000 Kč se 16% úrokem od 19.9.1994 do zaplacení , a to do 3 dnů od právní moci rozsudku ; žalobkyni byla také přiznána náhrada nákladů řízení částkou 8.409 Kč, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že celý majetek otce žalobkyně J. M. propadl státu na základě rozhodnutí, vydaného v trestním řízení soudním v roce 1953. Nemovitý majetek J. M. nevlastnil a byl pouze národním správcem mlýna na čp. 358 v J.; do tohoto mlýna si zakoupil výrobní zařízení, které také propadlo státu. J. M. uplatnil za svého života nárok na finanční náhradu za svůj majetek a podal také žalobu o zaplacení této finanční náhrady. Soud prvního stupně byl toho názoru, že J. M. uplatnil za svého života žádost o finanční náhradu dne 30.8.1992 včas, a byl také toho názoru, že součástí jeho majetku nebyla nemovitost, takže žalobci náleží náhrada podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. částkou 60.000 Kč. Výrok o nákladech řízení byl soudem právního stupně odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem z 27.4.1999, sp.zn. 30 Co 200/99. Rozsudek soud prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že v daném případě nejsou dány zákonné předpoklady k přiznání finanční náhrady podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. Součástí majetku původního žalobce J. M. nebyla nemovitost, avšak nedošlo tu ke zrušení rozhodnutí soudu o propadnutí majetku podle zákona 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Rozsudek soudu o propadnutí majetku J. M. byl totiž zrušen už v roce 1969, a to podle zákona 82/1968 Sb. ; již tehdy došlo ke vzniku nároku podle ustanovení § 27 písm. f/ zákon 82/1968 Sb. Výjimku podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. tu nebylo možné použít, protože tu nešlo o nemovité věci, jež by nebyly vráceny. Změnil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že se žaloba žalobkyně zamítá. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 2.6. 1999 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u dovolacího soudu 7.6.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky byla splněna podmínka uvedena v ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. v daném případě, protože rozsudek Krajského soudu v Liberci z 8.9.1953, sp.zn. 1 T 18/53, jímž bylo vysloveno propadnutí majetku J. M., byl skutečně zrušen výrokem rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 31.8.1992, sp.zn. Rt 346/91, podle zákona 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Podle názoru dovolatelky není v ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. vyloučena možnost poskytnutí finanční náhrady i pokud by dříve došlo ke zrušení rozsudku trestního soudu také už rozhodnutím soudu vydaným podle zákona 82/1968 Sb. Dovolatelka byla také toho názoru, že ustanovení § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. se týká jen případů, v nichž rozhodnutí podle zákona 119/1990 Sb. nepřicházelo vůbec v úvahu, tj. došlo -li k rozhodnutí o rehabilitaci pouze podle zákona 87/1991 Sb., ovšem jen za předpokladu, že šlo o finanční náhradu za nemovité věci.
Ve vyjádření k dovolání dovolatelky uvádělo Ministerstvo financí ČR, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustanoveními zákona 87/1991 Sb. V daném případě je rozhodující skutečnost, že trestní rozsudek, kterým byl původní žalobce J. M. odsouzen v roce 1953 i k trestu propadnutí majetku, byl zrušen včetně rozhodnutí na něj navazujícího rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 13.6.1969, sp.zn. 13 Tz 14/69. Tato skutečnost je v daném případě pro posouzení celé věci velmi důležitá, neboť je zřejmé, že rehabilitace podle zákona 119/1990 Sb. byla tu zcela formální, protože ve skutečnosti byl otec žalobkyně rehabilitován již podle zákona 82/1968 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád, zákon 99/1963 Sb., platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona 238/1995 Sb., tj. před 1.1.1996 ; viz článek V. zákona 238/1995 Sb..
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolateka vytýkala, že rozsudek odvolacího soudu nesprávné posoudil věc po právní stránce, když “ skutkové okolnosti případu byly zjištěny řádně a nejsou k nim výhrady“.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věci nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyložil / viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb., které se nepochybně na tuto právní věc vztahovalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací sodu toto ustanovení správně vyložil.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. v případě, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, přešel na stát na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona 47/1991 Sb., popřípadě na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle zákona 87/1991 Sb., přísluší oprávněné osobě náhrady ve výši 60.000 Kč.
Podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. mají nároky uvedené v § 19 odst. 1 téhož zákona / tehdy nároky oprávněných osob, splňují -li podmínky uvedené v § 3 odst. 1, popřípadě v § 3 odst. 4 zákona 87/1991 Sb./ i osoby, kterým vznikl nárok na odškodnění podle § 27 odst. 1 písm. f/ zákona 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, pokud jde o nemovité věci, které nebyly vráceny.
V ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. jde o soudní rozhodnutí, na jehož základě převzal stát celý majetek fyzické osoby, občana, tedy o rozhodnutí o propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci / srov. k tomu § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 ./, pokud se jich týká, co do jejich zrušení, zákon 119/1990 Sb. ve znění zákona 47/1991 Sb.
Zákon 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, upravuje zrušení rozhodnutí, které má na zřeteli ustanovení § 1 tohoto zákona, jednak v oddíle druhém, “ Zrušení rozhodnutí ze zákon “, a jednak v oddíle třetím, Zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení“.
Pokud jde o zrušení rozhodnutí ze zákona, je uvedeno v § 2 odst. 1 zákona 119/1990 Sb., že se rozhodnutí zrušuje k datu, kdy bylo vydáno nejen pravomocné odsuzující rozhodnutí vyhlášené v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, týkající se skutků spáchaných po 5.5.1945, jež jsou uvedeny pod a/ až f/, ale také všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující. Protože výraz “další rozhodnutí “nelze chápat jen časově jako rozhodnutí později následující, jde tu nepochybně i o rozhodnutí o propadnutí majetku,vyslovená v pravomocném odsuzujícím rozhodnutí o spáchání trestního činu.
V ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona 119/1990 Sb. jsou kromě jiných pravomocných odsuzujících rozhodnutí uvedena také pravomocná odsuzující rozhodnutí podle zákona 86/1950 Sb. / dříve platného trestného zákona / pro trestný čin velezrady podle § 78 odst. 2 písm. b/, c/ d/ a e/ tohoto zákona .
Jestliže tedy v daném případě původní žalobce J. M., narozený 24.4.1913, byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Liberci z 8.9.1953, pod sp.zn. 1 T 18/53, pro trestný čin velezrady podle ustanovení § 78 odst. 2 písm. a/ a odst. 1 písm. c/ a odst. 3 písm. d/ zákona 86/1950 Sb., potom tedy je nutno pravomocné odsuzující soudní rozhodnutí pokládat za zrušené ze zákona podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona 119/1990 Sb., a to podle závěrečného textu ustanovení § 2 odst. 1 zákona 119/1990 Sb. / “ jakož i všechna další rozhodnutí v téže věci na ně obsahově navazující“ / i včetně rozhodnutí o propadnutí majetku. Ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. bylo tedy citované odsuzující rozhodnutí Krajského soudu v Liberci z 8.9.1953, sp.zn. 1 T 18/52, rozhodnutím zrušeným ze zákona ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona 119/1990 Sb.; ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. žádné výjimky z pojmu “soudní rozhodnutí, které bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb“ neuvádí a nelze dovozovat, že tu bylo míněno jen rozhodnutí zrušené rozhodnutí v přezkumném řízení / srov. oddíl třetí zákona č.119/1990 Sb ./ a nikoli rozhodnutí zrušené ze zákona / viz oddíl druhý zákona 119/1990 Sb. /.
Pokud jde o výklad ustanovení § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb., vyplývá z jeho slovního znění, obsahu, smyslu a účelu, že tu jde o osoby, které byly rehabilitovány jen podle dříve platného zákona 82/1968 Sb., ale nikoli o osoby, které byly rehabilitovány podle zákona 119/1990 Sb.
Odvolací soud ovšem v daném případě vycházel z jiného výkladu ustanovení § 13 odst. 2 a § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. Proto nemohl dovolací soud pokládat jeho rozhodnutí za správné, a to z hlediska právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu. Proto odvolací soud přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozsudek soudu prvního stupně, který se nezabýval otázkami vztahu ustanovení § 13 odst. 2 a § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb.v souvislosti s ustanoveními zákona 82/1968 Sb. i ustanoveními zákona 119/1990 Sb., zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.6.2000, sp.zn. 28 Cdo 1711/99)
Nejvyšší soud rozhodl ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 21 C 1520/95 tak, že trušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec z 27.4.1999, sp.zn. 30 Co 200/99, i rozsudek Okresního soudu v Liberci z 24.8.1998, čj. 21 C 1520/95-63 a věc vrátil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Liberci.
Z odůvodnění :
Žalobou, podanou u soudu 21.9.1994, původně žalujícím J. M., byl uplatněn nárok na zaplacení 60.000 Kč jako finanční náhrady podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. V žalobě bylo uvedeno, že J. M. byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Liberci z 8.9.1953, sp.zn. 1 T 18/53, k trestu odnětí svobody na 23 roky, z nichž pak byl ve výkonu trestu 9 roků, a byl také odsouzen k trestu propadnutí majetku ; k rehabilitaci J. M. podle zákona 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, došlo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 31.8.1992, sp.zn. Rt 346/91. Nárok na finanční náhradu za celý majetek propadlý státu byl žalujícím uplatněn u Ministerstva financí ČR dne 27.3.1992, ale bezvýsledně.
Žalovaný stát - Ministerstvo financí ČR navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v daném případě šlo o propadlý majetek, jehož součástí byla nemovitost, takže náhrada podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. tu nepřichází v úvahu ; kromě toho byl nárok na finanční náhradu uplatněn žalujícím po uplynutí propadené zákonné lhůty.
Soud prvního stupně v průběhu řízení zjistil, že původní žalobce J. M. zemřel 17.6.1996, seznámil se s obsahem spisu Okresního soudu v České Lípě sp.zn. 12 D 623/96, o projednání dědictví po uvedeném zůstaviteli, a jednal pak v řízení dále se žalobkyní J. P., dcerou původního žalobce, která byla jeho jedinou dědičkou; v řízení byla pak vyslechnuta žalobkyně jako účastnice řízení a byl konstatován obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 24.8.1998, čj. 21 C 1520/95-63, ve znění opravného usnesení z 15.10.1998, čj. 21 C 1520/95-67, bylo žalované České republice - Ministerstvu financí ČR uloženo zaplatit žalobkyni 60. 000 Kč se 16% úrokem od 19.9.1994 do zaplacení , a to do 3 dnů od právní moci rozsudku ; žalobkyni byla také přiznána náhrada nákladů řízení částkou 8.409 Kč, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že celý majetek otce žalobkyně J. M. propadl státu na základě rozhodnutí, vydaného v trestním řízení soudním v roce 1953. Nemovitý majetek J. M. nevlastnil a byl pouze národním správcem mlýna na čp. 358 v J.; do tohoto mlýna si zakoupil výrobní zařízení, které také propadlo státu. J. M. uplatnil za svého života nárok na finanční náhradu za svůj majetek a podal také žalobu o zaplacení této finanční náhrady. Soud prvního stupně byl toho názoru, že J. M. uplatnil za svého života žádost o finanční náhradu dne 30.8.1992 včas, a byl také toho názoru, že součástí jeho majetku nebyla nemovitost, takže žalobci náleží náhrada podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. částkou 60.000 Kč. Výrok o nákladech řízení byl soudem právního stupně odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem z 27.4.1999, sp.zn. 30 Co 200/99. Rozsudek soud prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobkyně byla zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že v daném případě nejsou dány zákonné předpoklady k přiznání finanční náhrady podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. Součástí majetku původního žalobce J. M. nebyla nemovitost, avšak nedošlo tu ke zrušení rozhodnutí soudu o propadnutí majetku podle zákona 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Rozsudek soudu o propadnutí majetku J. M. byl totiž zrušen už v roce 1969, a to podle zákona 82/1968 Sb. ; již tehdy došlo ke vzniku nároku podle ustanovení § 27 písm. f/ zákon 82/1968 Sb. Výjimku podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. tu nebylo možné použít, protože tu nešlo o nemovité věci, jež by nebyly vráceny. Změnil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že se žaloba žalobkyně zamítá. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 2.6. 1999 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u dovolacího soudu 7.6.1999, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání navrhovala, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu nesprávné právní posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky byla splněna podmínka uvedena v ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. v daném případě, protože rozsudek Krajského soudu v Liberci z 8.9.1953, sp.zn. 1 T 18/53, jímž bylo vysloveno propadnutí majetku J. M., byl skutečně zrušen výrokem rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 31.8.1992, sp.zn. Rt 346/91, podle zákona 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Podle názoru dovolatelky není v ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. vyloučena možnost poskytnutí finanční náhrady i pokud by dříve došlo ke zrušení rozsudku trestního soudu také už rozhodnutím soudu vydaným podle zákona 82/1968 Sb. Dovolatelka byla také toho názoru, že ustanovení § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. se týká jen případů, v nichž rozhodnutí podle zákona 119/1990 Sb. nepřicházelo vůbec v úvahu, tj. došlo -li k rozhodnutí o rehabilitaci pouze podle zákona 87/1991 Sb., ovšem jen za předpokladu, že šlo o finanční náhradu za nemovité věci.
Ve vyjádření k dovolání dovolatelky uvádělo Ministerstvo financí ČR, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustanoveními zákona 87/1991 Sb. V daném případě je rozhodující skutečnost, že trestní rozsudek, kterým byl původní žalobce J. M. odsouzen v roce 1953 i k trestu propadnutí majetku, byl zrušen včetně rozhodnutí na něj navazujícího rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 13.6.1969, sp.zn. 13 Tz 14/69. Tato skutečnost je v daném případě pro posouzení celé věci velmi důležitá, neboť je zřejmé, že rehabilitace podle zákona 119/1990 Sb. byla tu zcela formální, protože ve skutečnosti byl otec žalobkyně rehabilitován již podle zákona 82/1968 Sb.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení článku II. odst. 1 zákona 238/1995 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád, zákon 99/1963 Sb., platí i na řízení, která byla zahájena před účinností zákona 238/1995 Sb., tj. před 1.1.1996 ; viz článek V. zákona 238/1995 Sb..
Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolateka vytýkala, že rozsudek odvolacího soudu nesprávné posoudil věc po právní stránce, když “ skutkové okolnosti případu byly zjištěny řádně a nejsou k nim výhrady“.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použil na projednávanou právní věci nesprávný právní předpis anebo že si použitý právní předpis nesprávně vyložil / viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb., které se nepochybně na tuto právní věc vztahovalo a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se ještě zabývat tím, zda si odvolací sodu toto ustanovení správně vyložil.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. v případě, že celý majetek občana, jehož součástí nebyla nemovitost, přešel na stát na základě soudního rozhodnutí, které bylo nebo bude zrušeno podle zákona 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění zákona 47/1991 Sb., popřípadě na základě rozhodnutí, které se zrušuje podle zákona 87/1991 Sb., přísluší oprávněné osobě náhrady ve výši 60.000 Kč.
Podle ustanovení § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. mají nároky uvedené v § 19 odst. 1 téhož zákona / tehdy nároky oprávněných osob, splňují -li podmínky uvedené v § 3 odst. 1, popřípadě v § 3 odst. 4 zákona 87/1991 Sb./ i osoby, kterým vznikl nárok na odškodnění podle § 27 odst. 1 písm. f/ zákona 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, pokud jde o nemovité věci, které nebyly vráceny.
V ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. jde o soudní rozhodnutí, na jehož základě převzal stát celý majetek fyzické osoby, občana, tedy o rozhodnutí o propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci / srov. k tomu § 23 odst. 2 zákona č. 119/1990 ./, pokud se jich týká, co do jejich zrušení, zákon 119/1990 Sb. ve znění zákona 47/1991 Sb.
Zákon 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, upravuje zrušení rozhodnutí, které má na zřeteli ustanovení § 1 tohoto zákona, jednak v oddíle druhém, “ Zrušení rozhodnutí ze zákon “, a jednak v oddíle třetím, Zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení“.
Pokud jde o zrušení rozhodnutí ze zákona, je uvedeno v § 2 odst. 1 zákona 119/1990 Sb., že se rozhodnutí zrušuje k datu, kdy bylo vydáno nejen pravomocné odsuzující rozhodnutí vyhlášené v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, týkající se skutků spáchaných po 5.5.1945, jež jsou uvedeny pod a/ až f/, ale také všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující. Protože výraz “další rozhodnutí “nelze chápat jen časově jako rozhodnutí později následující, jde tu nepochybně i o rozhodnutí o propadnutí majetku,vyslovená v pravomocném odsuzujícím rozhodnutí o spáchání trestního činu.
V ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona 119/1990 Sb. jsou kromě jiných pravomocných odsuzujících rozhodnutí uvedena také pravomocná odsuzující rozhodnutí podle zákona 86/1950 Sb. / dříve platného trestného zákona / pro trestný čin velezrady podle § 78 odst. 2 písm. b/, c/ d/ a e/ tohoto zákona .
Jestliže tedy v daném případě původní žalobce J. M., narozený 24.4.1913, byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Liberci z 8.9.1953, pod sp.zn. 1 T 18/53, pro trestný čin velezrady podle ustanovení § 78 odst. 2 písm. a/ a odst. 1 písm. c/ a odst. 3 písm. d/ zákona 86/1950 Sb., potom tedy je nutno pravomocné odsuzující soudní rozhodnutí pokládat za zrušené ze zákona podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona 119/1990 Sb., a to podle závěrečného textu ustanovení § 2 odst. 1 zákona 119/1990 Sb. / “ jakož i všechna další rozhodnutí v téže věci na ně obsahově navazující“ / i včetně rozhodnutí o propadnutí majetku. Ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. bylo tedy citované odsuzující rozhodnutí Krajského soudu v Liberci z 8.9.1953, sp.zn. 1 T 18/52, rozhodnutím zrušeným ze zákona ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona 119/1990 Sb.; ustanovení § 13 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. žádné výjimky z pojmu “soudní rozhodnutí, které bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb“ neuvádí a nelze dovozovat, že tu bylo míněno jen rozhodnutí zrušené rozhodnutí v přezkumném řízení / srov. oddíl třetí zákona č.119/1990 Sb ./ a nikoli rozhodnutí zrušené ze zákona / viz oddíl druhý zákona 119/1990 Sb. /.
Pokud jde o výklad ustanovení § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb., vyplývá z jeho slovního znění, obsahu, smyslu a účelu, že tu jde o osoby, které byly rehabilitovány jen podle dříve platného zákona 82/1968 Sb., ale nikoli o osoby, které byly rehabilitovány podle zákona 119/1990 Sb.
Odvolací soud ovšem v daném případě vycházel z jiného výkladu ustanovení § 13 odst. 2 a § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb. Proto nemohl dovolací soud pokládat jeho rozhodnutí za správné, a to z hlediska právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu, jak to má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu. Proto odvolací soud přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 5 občanského soudního řádu.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozsudek soudu prvního stupně, který se nezabýval otázkami vztahu ustanovení § 13 odst. 2 a § 19 odst. 2 zákona 87/1991 Sb.v souvislosti s ustanoveními zákona 82/1968 Sb. i ustanoveními zákona 119/1990 Sb., zrušil dovolací soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
