(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 28 Cdo 318/2002, ze dne 19.2.2004)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) Z. K., B) H. M., zastoupené advokátkou  a C) I. K., proti žalovanému 1) Zemědělskému družstvu D. L. v likvidaci, zastoupenému  advokátem  a 2) A., s.r.o., zastoupenému  advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z nájemní smlouvy a umožnění užívání nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 135/94, o dovolání druhé žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.7.2001, č.j. 15 Co 70/2001-284, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.7.2001, č.j. 15 Co 70/2001-284, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z odůvodnění :

Žalobou, podanou dne 20.4.1994 u Okresního soudu v Olomouci, domáhali se žalobci vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že výpověď z nájmu nebytových prostor ze dne 28.1.1994, je neplatná.

Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně usnesením ze dne 27.2.1995, č.j. 12 C 135/94-18, věc vedenou u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 363/94 spojil ke společnému projednání s věcí vedenou u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 12 C 135/94.

Soud prvního stupně dále usnesením ze dne 1.8.1997, č.j. 12 C 135/94-140, připustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník vstoupila A., s.r.o. K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 29.1.1998, č.j. 12 Co 744/97-195, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Poté soud prvního stupně usnesením ze dne 12.10.1998, č.j. 12 C 135/94-199, vyzval žalobce, aby ve lhůtě tří dnů od doručení usnesení opravili žalobní petit o užívání nebytových prostor tak, aby byl přesný, určitý, označení nemovitostí odpovídalo zápisu v katastru nemovitostí a hmotnému právu, a zároveň byl materiálně vykonatelný. Současně žalobce poučil, že pokud ve stanovené lhůtě žalobní petit neupraví, řízení zastaví.

Soud prvního stupně nato usnesením ze dne 8.7.1999, 12 C 135/94-214, změnu návrhu učiněnou podáním ze dne 10.11.1998 nepřipustil a usnesením ze dne 21.10.1999, č.j. 12 C 135/94-228, změnu návrhu opět nepřipustil. Dále soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.12.1999, č.j. 12 C 135/94-247, zamítl v odstavci I. návrh, kterým se určuje, že výpověď z nájmu nebytových prostor daná přípisem ze dne 28.1.1994, je neplatná. Současně v odstavci II. řízení o umožnění užívání nebytových prostor zastavil.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9.7.2001, č.j. 15 Co 70/2001-284, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně v odstavci II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení a v odstavci III. nepřipustil dovolání proti svému rozsudku. Převzal skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobci mají od 22.4.1994 znemožněn přístup do předmětných nebytových prostor a od té doby nemohou provozovat svou činnost, by vydání určovacího výroku ve smyslu § 80    písm. c) o.s.ř. nevyřešilo právní postavení žalobců, bez vydání tohoto výroku se jejich právní postavení nijak nezmění a nestane se nejistým. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že řízení o umožnění užívání nebytových prostor je nutno podle § 43 odst. 2 o.s.ř. zastavit, neboť návrh na stanovení této povinnosti nesplňoval náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení ve smyslu § 79 o.s.ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. Tvrdila, že byla odňata svému zákonnému soudci, v důsledku čehož byl odvolací soud nesprávně obsazen. Poukazovala na článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s tím, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž  příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Dále namítala, že zcela shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce i ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 235/91 Sb. Podle dovolatelky nesprávné obsazení soudu jako skutečnost opodstatňující přípustnost dovolání ve smyslu  § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. a zakládající současně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř. je dána i tehdy, jestliže věc projednají a rozhodují soudci, kteří k tomu nejsou zákonem povoláni a nejsou v konkrétní věci zákonnými soudci. Poukazovala též na vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 71/1993 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 576/1991 Sb., na základě níž v obvodu Krajského soudu v Ostravě byla zřízena jeho pobočka se sídlem v Olomouci, která rozhoduje mimo jiné o opravných prostředcích proti rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci v občanském soudním řízení. Dále tvrdila, že řízení je zmatečné a rozhodnutí odvolacího soudu vadné, zejména pokud bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo zastaveno řízení o umožnění užívání nebytových prostor. Dále konstatovala, že postupné úpravy petitu ze dne 24.4.1997, 11.11.1998, 30.8.1999 jsou procesními úkony, které plně naplňují kritéria o.s.ř. spojená s nároky na specifikaci petitu z hlediska srozumitelnosti, vykonatelnosti a opoře v hmotném právu. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Podle § 236 odst. 1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně je dovolání přípustné jen za naplnění předpokladů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.  anebo v § 239 odst. 1  a  2   o. s. ř.

Podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvého stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Podle § 239 odst. 1 a 2  o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by tomuto rozhodnutí předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, aniž připustil proti svému rozhodnutí dovolání, přičemž žalobci návrh na vyslovení přípustnosti dovolání v odvolacím řízení neučinili.

Za této situace může být  přípustnost dovolání založena již pouze ustanovením § 237 odst. 1 o.s.ř., tedy v případech, kdy řízení je postiženo některou z vad zde uvedených (důvody zmatečnosti). V případě prokázání existence takové vady je dán současně dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.  K těmto vadám dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda byly v dovolání namítány (§ 242 odst. 3 věta druhá  o.s. ř.). Dovolatelka ostatně v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. a)  o.s. ř., když tvrdí, že řízení je poznamenáno vadou podle § 237 odst. 1 g)  o.s.ř.  Protože jiné vady řízení podle § 237 odst. 1 o.s.ř. tvrzeny nebyly a ani z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se dovolací soud tím, zda řízení vadou namítanou dovolatelkou skutečně trpí, či nikoliv. Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení není ovšem založena už pouhým tvrzením, že v řízení mělo dojít k některé z vad v tomto ustanovení uvedených, nýbrž je zapotřebí prokázat, že řízení je takovou vadou skutečně zatíženo.

Dovolatelkou tvrzený případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. je dán tehdy, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Dovolací  soud  přisvědčil   tvrzení  dovolatelky  o  naplnění dovolacího  důvodu podle  § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř., pokud  namítala,  že byla  odňata svému  zákonnému soudci, v důsledku čehož byl odvolací soud nesprávně obsazen.

Jedním  ze  stěžejních ústavních  atributů,  vymezujících postavení moci  soudní v České republice,  je princip, podle něhož nikdo nesmí  být odňat svému  zákonnému soudci (princip  zákonného soudce).

Podle čl. 38  odst. 1 Listiny základních práv  a svobod (dále jen  „Listina“) platí,  že nikdo nesmí být  odňat svému zákonnému soudci, přičemž  příslušnost soudu i  soudce stanoví zákon.  Zcela shodně s Listinou zakotvuje právo  na zákonného soudce i § 7 odst. 2 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích.

S ohledem na  znění dotčené části § 237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. („...byl  soud  nesprávně  obsazen,....“  je  však především nutno zaujmout  stanovisko k  tomu, zda  na existenci tohoto dovolacího důvodu lze vůbec usuzovat též z pohledu práva na zákonného soudce ve smyslu shora citovaného ústavního požadavku či nikoliv. Jinými slovy  řečeno, zda  k výkladu  pojmu nesprávného  obsazení soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu  vystačí pouze hlediska obsažená v § 36 až § 36c o.s.ř. a jejich interpretace, aniž  by bylo nutno se zabývat otázkou, zda ve věci jednal a rozhodoval zákonný soudce.

Podle dovolacího soudu  pojem nesprávné obsazení soudu nelze redukovat  pouze   na  porušení zásad rozdělení soudní rozhodovací agendy mezi senáty a jedinými soudci (samosoudci) tak, jak to vyplývá z § 36 až § 36c o.s.ř., a to navíc jen pro případ, že namísto senátu jednal a rozhodoval soudce jediný (samosoudce). Z pohledu  ústavního vymezení  obsahu práva  na zákonného  soudce je nepřijatelný závěr, že soud není  nesprávně obsazen, i když soudci (nebo  některý  z  nich),  kteří  věc  projednávají  a  rozhodují, neodpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že  nikdo nesmí být  odňat svému zákonnému  soudci. Takový výklad by nepochybně nebylo možno považovat  za ústavně konformní (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu č. III. ÚS 200/98 ze dne 17.12.1998,  nález  Ústavního  soudu  č.  III.  ÚS  293/98  ze dne 21.1.1999).

Nesprávné  obsazení  soudu jako skutečnost  opodstatňující přípustnost  dovolání  ve  smyslu  § 237  odst. 1  písm. g) o.s.ř. a zakládající současně  dovolací důvod podle    § 241  odst. 3 písm. a) o.s.ř. je dána nejen tehdy,  když namísto senátu složeného ze zákonem předepsaného počtu soudců rozhodne  buď soudce jediný (samosoudce) anebo  senát v  jiném než  v předepsaném  počtu soudců,  nýbrž tím spíše  je  soud  nesprávně  obsazen,  jestliže  věc projednávají a rozhodují  soudci, kteří  k  tomu  nejsou zákonem  povolání (kteří nejsou v konkrétní věci zákonnými soudci).

Jestliže dovolací soud učinil závěr, že nesprávným obsazením soudu je evidentně též případ  porušení práva na zákonného soudce, bylo  možno  přistoupit  k  bližšímu  vymezení kritérií určujících naplnění tohoto principu. Jedná se tedy o určení okruhu (komplexu) jednak obecně závazných právních norem (zákonných i podzákonných), jednak norem interních, které v souladu s požadavky předvídatelnosti  a transparentnosti  i pro  účastníky řízení jsou ztělesněním  pojmu  zákonného  soudce,  a  to  jak  obecně,  tak s přihlédnutím  k  posuzované  věci. Takové  vymezení  je nezbytným předpokladem pro učinění závěru, zda  v této věci skutečně došlo k porušení práva na  zákonného soudce, a zda tedy s ohledem na výše uvedené je dán dovolatelkou uplatněný dovolací důvod.

K tomu se sluší připomenout, že zákonným  soudcem je  každý  soudce  určený  k  projednání a rozhodnutí  konkrétní  věci  podle  příslušných právních předpisů, včetně  norem interní povahy, přičemž u posléze  uvedených norem nutno  ještě  zdůraznit   zásadní  význam   požadavku  na  jejich předvídatelnost a transparentnost.

 Právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce k projednávání a rozhodování věci) obsahuje řadu aspektů opírajících se o příslušnou zákonnou (podzákonnou, interní)  úpravu, jež v té které konkrétní věci musí být  dodržena, jinak je uvedené právo na zákonného soudce porušeno.

Proto součástí  práva na zákonného soudce jsou požadavky na dodržení zákonného  vymezení věcné, funkční  a místní příslušnosti soudu  (§ 9  až  § 12,  § 84  až  § 89a  o.s.ř.),  dodržení  hledisek rozdělení soudní agendy mezi  senáty a jediné soudce (samosoudce), včetně počtu soudců  a přísedících v senátech (§ 36  až § 36c o.s.ř., § 9 odst. 2, odst.  3, § 12 odst. 2, odst. 3, § 15  odst. 2 a § 27 odst.  1  zák.  č.  335/1991  Sb.,  ve znění pozdějších předpisů), vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§ 14 o.s.ř.) a ve  vztahu ke konkrétnímu soudci, dodržení zásady  přidělování soudní  agendy a  určení složení  senátů podle předem  stanovených  pravidel,  obsažených  v  rozvrhu  práce toho kterého soudu vypracovaného v  souladu s obecně závaznými právními předpisy  tak,  aby  i  pro   účastníky  řízení  byla  zaručena předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu v konkrétní věci.

V  posuzované  věci  není  pochyb  o  dodržení  ustanovení  o příslušnosti  soudu, věc  byla projednána  a rozhodována  v senátu složeném  z  předepsaného  počtu  soudců  a  nejsou  ani  důvody k pochybnostem o nepodjatosti konkrétních soudců.

Podle  § 10  odst.  1  o.s.ř.   platí,  že  o  odvoláních  proti rozhodnutím okresních soudů rozhodují krajské soudy. V projednávané věci Krajský soud v  Ostravě jako soud odvolací rozhodoval o odvolání žalobců  proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci.

Ustanovení  § 33  odst.  5  zák.  č.  335/1991  Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakládá oprávnění ministra spravedlnosti, aby obecně závazným  právním předpisem zřídil v  obvodu okresního nebo krajského soudu jeho pobočku. Lze přisvědčit dovolatelce, že ve vztahu k posuzované věci je třeba poukázat  na  vyhlášku  Ministerstva  spravedlnosti  č.  71/1993 Sb., kterou se mění a doplňuje vyhláška č. 576/1991 Sb., o zřízení poboček některých  krajských  a  okresních   soudů,  kdy  s  účinností  od 15.2.1993  byla v  obvodu Krajského  soudu v  Ostravě zřízena jeho pobočka (Krajský soud v Ostravě -  pobočka v Olomouci) se sídlem v Olomouci (§ 4a této vyhl.). Podle ustanovení § 4b odst. a) výše citované vyhlášky platí, že Krajský soud v Ostravě - pobočka  v Olomouci  (se sídlem  v Olomouci)  rozhoduje mimo  jiné o opravných prostředcích proti rozhodnutím  Okresního  soudu v Olomouci  v občanském  soudním řízení s výjimkou rozhodování ve věcech  obchodních,  ve  věcech  pracovních,  zlepšovacích  návrhů a vynálezů, ve věcech s mezinárodním prvkem a v řízení o dědictví. Protože se v dané věci nejedná o výše citované výjimky lze uzavřít, že bylo v rozporu s obecně závaznými právními předpisy odňato projednávání a rozhodování věci pobočce  Krajského soudu v Ostravě se sídlem v Olomouci, a  proto nezajišťuje ústavní právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Tento rozpor se v posuzované  věci  projevil  tím, že v jeho důsledku  ve věci rozhodoval soud, jenž byl nesprávně obsazen.

Požadavek  na zajištění  předvídatelnosti a  transparentnosti obsazení soudu stěží může být naplněn, jestliže při tvorbě rozvrhu práce soudu  není respektována  působnost  soudu  a jeho pobočky vyplývající  z  obecně  závazné  právní  normy.  Jak již výše bylo naznačeno, právo na zákonného soudce je naplňováno celým komplexem předem stanovených norem, a to jak obecně závazných (zákonných i podzákonných), tak interních, které v  každé konkrétní věci  musí být dodrženy, jinak je uvedené právo porušeno.

Ze všeho, co bylo shora uvedeno tak vyplývá, že je  tedy  opodstatněna  přípustnost  dovolání  druhé žalobkyně  ve smyslu § 237  odst. 1 písm. g)  o.s.ř. a je třeba dospět k závěru, že je naplněn rovněž  dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř.

Jestliže dovolací soud dospěl k závěru o zmatečnosti řízení, nemohl pokládat napadené rozhodnutí za správné. Proto podle ustanovení § 243b odst. 1 o.s.ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.) a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. S ohledem na závaznost právního názoru dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.) tedy věc projedná a rozhodne Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se sídlem v Olomouci.