Zákon o půdě – vrácení náhrady za vyvlastnění

(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 28 Cdo 1236/2004, ze dne 31.8.2004)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce  České republiky – Úřadu pro zastupování  státu ve věcech majetkových,  proti žalovanému  F. M., zastoupenému advokátem,  o 43.948,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp.zn. 21 C 324/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.1.2004, čj.  11 Co 509/2003-104, tak, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.ledna 2004, čj. 11 Co 509/2003-104, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 3.března 2003, čj.  21 C 324/99-75,  se  zrušují  a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.

Z odůvodnění :

Žalobce uplatnil proti žalovanému jako dědici oprávněné osoby nárok na vrácení  náhrady, která byla vyplacena jeho právnímu předchůdci při vyvlastnění pozemků za účelem výstavby sídliště. Svůj nárok založil na ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen "zákon o půdě").

Okresní soud v Karviné žalobě vyhověl a Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení jeho rozsudek potvrdil. Soudy vyšly ze zjištění, že  pozemkový úřad – Okresní úřad v K. rozhodl  25.3.1996, že oprávněné osobě O. Š. se vydává pozemek č.  3436/47 v K. ve výměře 0,3258 ha a nevydávají se jí další pozemky ve výměře  2,4210 ha tamtéž s tím, že za nevydané pozemky má oprávněná osoba nárok na  bezplatné převedení jiných pozemků do svého vlastnictví, eventuelně na náhradu podle § 14 odst. 1 zákona o půdě. Po smrti O. Š. dne 13.12.1996  nabyl její majetek žalovaný jako její dědic. Pozemkový úřad rozhodl 30.3.1998 o jeho povinnosti vrátit  vyplacenou náhradu za vyvlastnění pozemků ve výši, jež je uvedena ve vyvlastňovacím výměru. Tímto výměrem, vydaným odborem pro výstavbu ONV v K. dne  15.9.1955, byly J. P., právnímu předchůdci žalovaného, vyvlastněny pozemky v celkové výměře 2,7468 ha, přičemž náhrada za toto vyvlastnění činila 43.948,85 Kčs. Dne 22.11.1995 přijal Okresní soud v Karviné do soudní úschovy částku 172.451,85 Kčs  pro původního vlastníka J. P. Tato suma, představující vedle náhrady za pozemky i náhradu  za další věci,  byla uložena na vázaném účtu. Soud prvního stupně  z toho dovodil, že podle ustanovení § 317 tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., se  stát zprostil svého závazku vyplatit J. P. náhradu, tedy náhradu vyplatil,  a žalobě proto vyhověl.

Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně  listinnými důkazy. Zjistil, že v rozvrhovém řízení rozhodl soud 16.9.1956 o rozdělení náhrady složené do soudní úschovy pro J. P. mj. tak, že mu byl přikázán zbytek složené částky, který činil 126.561,73 Kč. Zůstatek na tomto účtu k 24.1.1958 činil 112.079,53 Kč a po smrti J. P. byl zahrnut do jeho dědictví, jež nabyla E. P. Ta se tím stala jeho vlastnicí. Odvolací soud posoudil, zda za této situace lze učinit závěr, že náhrada byla vyplacena. Měl zato, že ustanovení § 316 zákona č. 141/1950 Sb. bylo učiněno zadost, protože důvodem složení náhrady do soudní úschovy byla skutečnost, že  vyvlastněné nemovitosti byly zatíženy právy dalších osob, jež bylo nutno  z náhrady vypořádat. Tento důvod odpovídal ustanovení § 41 odst. 4 vyhlášky (správně vládního nařízení) č. 93/1950, a závazek státu je proto třeba považovat za splněný v důsledku oprávněného uložení do soudní úschovy. Okolnosti, týkající se omezené dispozice J. P. s depozitem, nepovažoval odvolací soud za rozhodující, protože zjistil, že zbytek depozita byl v dispozici jeho dědičky E. P. Okolnost, že šlo o nižší částku než činila celková náhrada, nemá na posouzení věci vliv, protože  výše náhrady za pozemky tím nebyla dotčena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ. Vytýká soudu nesprávné právní posouzení věci při výkladu § 6 odst. 3 zákona o půdě, který je dle jeho názoru třeba vykládat tak, že musí být prokázána skutečná výplata náhrady  při vyvlastnění, a dále, že náhradu je třeba vrátit pouze v případě vydání pozemků. Soudy se nezabývaly okolností, že byla vydána pouze malá část pozemků, a že vydaná výměra činila 11% výměry vyvlastněných pozemků. U nevydaných pozemků  bude teprve probíhat řízení o náhradě a není vůbec jasné, zda a kdy budou nároky uspokojeny. Za zásadní právní otázky považuje posouzení,zda musí být pro stanovení povinnosti oprávněné osobě  vrátit státu náhradu za nemovitosti ve smyslu § 6 odst. 3 zákona o půdě prokázáno,  že finanční náhrada byla  při převodu nemovitostí na stát skutečně původním vlastníkům  vyplacena, popřípadě že byla složena do soudní úschovy, protože ji původní vlastníci odmítli převzít, a zda  povinnost oprávněné osoby k vrácení náhrady přísluší pouze za pozemky, které jí byly v restitučním řízení skutečně vydány.

Dovolatel poukazuje na to, že dle rozsudku soudu prvního stupně došlo k složení náhrady do soudní úschovy proto, že ji původní vlastník odmítl převzít (což prokázáno nebylo), zatím co odvolací soud jako důvod složení náhrady do soudní  úschovy uvedl, že nemovitosti byly zatíženy právy jiných osob. Nesouhlasí se závěrem, že složením náhrady do soudní úschovy došlo  k zproštění závazku dlužníka, protože chyběl důležitý důvod pro úschovu na straně věřitele. K soudní úschově došlo z důvodu uvedeného v § 40 (správně zřejmě § 41) odst. 4 vyhlášky (správně vládního nařízení) č. 93/1950 Sb.,  a při rozvrhovém řízení nakládal se složenou částkou Krajský národní výbor v O., který dal příkaz, aby z částky 172.451,85 Kč bylo  proplaceno 39. 108,65 Kč  třetím osobám. Zbytek peněz po rozvrhovém řízení byl uložen na vázaný účet, s nímž nemohl J. P. nakládat. V řízení nebylo prokázáno, co se stalo s předmětnou částkou po skončení rozvrhového řízení – peněžní prostředky mohly propadnout ve prospěch státu. Dovolatel navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se vyjádřil k dovolání tak, že žaloba  je opodstatněná  a oprávněnost nároku žalobce je  nesporně doložena provedenými důkazy. Plně se proto ztotožňuje  se stanoviskem odvolacího soudu.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a § 241a OSŘ. Dovolací soud dospěl k závěru, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ, protože řeší právní otázky, jež dosud nebyly  dovolacím soudem řešeny (§ 237 odst. 3 OSŘ). Rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal z důvodů uvedených v dovolání (§ 242 odst. 3 věta prvá OSŘ).Předmětem přezkumu tak mohou být jen právní závěry odvolacího soudu, nikoli jeho skutková zjištění, když přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.a) nebo b) OSŘ nepřichází v úvahu (rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci)..

Prvá otázka, označená dovolatelem jako zásadní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce,  se týká výkladu § 6 odst. 3  zákona o půdě z toho hlediska, zda lze považovat za výplatu náhrady za vyvlastněné pozemky složení náhrady do soudní úschovy v případě, že důvodem složení do úschovy byl postup příslušných státních orgánů podle § 41 odst. 4 vládního nařízení č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí. Dovolací soud v prvé řadě vychází ze zjištění odvolacího soudu, že důvodem složení náhrady do soudní úschovy byla právě tato situace, totiž že bylo více osob, které měly k náhradě právo, a bylo třeba uskutečnit rozvrhové řízení, nikoli okolnost, že by původní vlastník náhradu odmítl. Nebyla tvrzena ani jiná okolnost, z níž by bylo možno usuzovat, že důvodem složení do úschovy byl  důležitý důvod na straně věřitele. Za této situace nešlo o případ soudní úschovy upravený v § 316 tehdy platného občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., ale o případ postupu příslušných státních orgánů při řešení práv více osob na náhradu, jak má na mysli citované vládní nařízení z oblasti výstavby obcí. Potud lze dát zapravdu dovolateli. Odvolací soud však učinil vlastní dokazování, které vedlo mj. k právě uvedenému zjištění o důvodu soudní úschovy, přičemž zjistil, že po smrti původního vlastníka byla částka, zbylá pro něj po provedeném rozvrhu náhrady, tj. 112.079,53 Kčs poukázána v rámci dědického řízení jeho dědičce  E. P. to formou, že pro ni měl být založen účet na její jméno. Toto zjištění (jež dovolací soud nemůže přezkoumávat), je dle názoru dovolacího soudu dostatečným důkazem vyplacení náhrady za vyvlastnění ve smyslu § 6 odst. 3 zákona o půdě, i když náhrady nerozlišené na pozemky a další věci, za něž byla  poskytnuta.

Při výkladu ustanovení § 6 odst. 3 zákona o půdě z toho hlediska, zda náhrada za vyvlastnění má být vrácena i v případě, kdy původní pozemky vydány nebyly, resp. nebyly vydány ani náhradní pozemky a dokonce ani poskytnuta jiná náhrada za nevydané pozemky, dovolací soud vychází z jiných závěrů než soud odvolací, resp. souhlasí s dovolatelem, že odvolací soud se touto otázkou blíže nezabýval.  Dovolací soud  vychází z toho, že zákon o půdě měl napravovat křivdy a nezakládat křivdy nové, a nacházet spravedlivé řešení v restitučních případech, které nedovoluje bezdůvodné obohacení. Smyslem citovaného ustanovení bylo zajistit, aby fyzické osoby, jimž byl vydán do jejich vlastnictví majetek, za nějž již v minulosti obdržely náhradu, tuto náhradu vrátily. Je zde tedy patrná vazba na opětovně získaný majetek a  dříve získanou  náhradu. Jestliže oprávněné osobě majetek vydán nebyl, ale pouze se počítá s nejistou náhradou v budoucnu, není důvod, aby vracela náhradu za vyvlastněný majetek, jenž jí nebyl vydán ani nahražen. V daném případě by se proto vrácení náhrady mohlo týkat jen poměrné části, odpovídající množství (výměře) vydaných pozemků; požadování části náhrady za nemovitosti, jež budou vydány teprve později, je proto předčasné a v době rozhodování soudu nebyly podmínky pro její přisouzení.

Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal rozsudek odvolacího soudu, ale ani soudu prvního stupně, správným, a podle § 243b odst. 2 věta první a odst. 3 OSŘ je zrušil a podle § 243d odst. 1  OSŘ věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu. Rozhodnou nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.