Žaloba o určení

(Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 1279/2003, ze dne 30.9.2003)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně O. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ M. Š., provdané Š., 2/ A. Š., obou zastoupených  advokátem, a 3/ M. F., o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu  pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 40/96, o dovolání žalobkyně proti  rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2001, č. j. 55 Co 537/2000-92, tak, že dovolání žalobkyně zamítl.

Z odůvodnění :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. května 1999, č. j. 27 C 40/96- 47, ve znění opravného usnesení téhož  soudu ze dne 25. listopadu 1999, č.j. 27 C 40/96 -70 a ze dne 27. června 2000, č. j. 27 C 40/96-79 určil, že sporem dotčená  kupní smlouva ze dne 8. října 1994 je neplatná. Rozhodl též  o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2001, č. j. 55 Co 537/2000-92, k odvolání prvních dvou žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím  výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu v celém rozsahu  zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud, který ve věci postupoval podle znění  občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") účinného do jeho novely provedené zákonem 30/2000 Sb., za základ svého  rozhodnutí vzal především úvahu, zda v předmětné věci jsou  vůbec dány předpoklady pro určovací žalobu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. Zde mimo jiné poukázal na skutečnost, že určovací žaloba podle zmíněného ustanovení má  preventivní charakter a má místo tam, kde její pomocí lze  eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jiným způsobem. Dospěl přitom k závěru, že v případě požadovaného určení neplatnosti  kupní smlouvy by takovéto určovací rozhodnutí samo o sobě neřešilo právní vztahy účastníků. Takovéto rozhodnutí by nemělo pro žalobkyni žádný význam, přičemž na jeho základě by  nemohlo dojít ke změně zápisu do katastru nemovitostí.  Žalobkyně se (přitom) domáhá podle ustanovení § 485 odst. 1  občanského zákoníku v jiném řízení vydání dědictví proti původně žalovanému K. Š. Právě v tomto řízení je  otázka platnosti či neplatnosti dotčené kupní smlouvy otázkou  předběžnou ve vztahu k otázce, zda dědictví bylo nabyto oprávněným dědicem, či nikoliv. I proto není dán naléhavý  právní zájem na určení této předběžné otázky v samostatném  řízení. Všechny uvedené skutečnosti pak byly důvodem, pro které odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 220 odst. 1  o. s. ř. a v rámci změny rozhodnutí soudu prvního stupně žalobu  zamítl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala  žalobkyně dne 25. dubna 2001 včasné dovolání (později  doplněné především jejími podáními ze dne 22. října 2001 a ze  dne 5. června 2002), jehož přípustnost se odvozuje  z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod  uvedla odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a d)  o. s. ř. (zřejmě nedopatřením však uvádí § 241 odst. 2 písm. b/  a d/ o. s. ř.), takže vytýká, že rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci  a současně tak má zato, že dovoláním napadené rozhodnutí  spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka je tak zejména přesvědčena, že odvolací soud  nevzal v úvahu, že odvolání druhé žalované bylo podáno čtyři  měsíce po uplynutí odvolací lhůty. Věc pak byla u odvolacího soudu nezdůvodněně odňata dosavadní předsedkyni senátu D. Č. a přidělena jiné předsedkyni senátu, která  (posléze) napadené rozhodnutí vydala. Odvolací soud též nesprávně posoudil otázku existence, resp. neexistence  naléhavého právního zájmu žalobkyně na předmětném určení  neplatnosti kupní smlouvy. Dovolatelka zde nesouhlasí  s argumentací odvolacího soudu vážící se     k této otázce. Má  především zato, že s přihlédnutím ke všem okolnostem případu  a k jednání první žalované a dnes již zemřelého nepravého  dědice, bylo žádoucí a nutné rozhodnout o určení neplatnosti  dotčené kupní smlouvy na základě samostatně podané žaloby, a to zejména proto, aby byl eliminován stav ohrožení práva či  nejistoty v právním vztahu.

Navrhla proto, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu  řízení.

Žalované 1/ a 2/ se k podanému dovolání vyjádřily  písemným podáním ze dne 16. srpna 2001. Protože se takto  s rozhodnutím odvolacího soudu v zásadě ztotožnily, navrhly,  aby toto dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona  30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský  soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další  zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným  přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po  řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se  projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů,  tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.  prosince 2000. V posuzovaném případě byl napadený rozsudek  odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle znění  o. s. ř. účinném do zmíněné novely. Bylo proto nezbytné, aby  i dovolací soud při svém rozhodování vycházel ze znění zmíněného procesního předpisu účinného do 31. prosince 2000.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo  podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně  zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř.,  stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1  o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o. s. ř. Dovolání odkazuje na dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3  písm. b) a d)       o. s. ř. Toto dovolání se opírá o možný případ  přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,  neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn  rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Na podkladě dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3  o. s. ř. Dospěl však k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí  odvolacího soudu je z tohoto pohledu třeba považovat za  správné (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

S přihlédnutím ke znění ustanovení § 242 o. s. ř. nutno  konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem  dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 237 o. s. ř., a pokud je dovolání přípustné, pak  i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné  rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny  v dovolání.

Z obsahu soudního spisu nevyplývá, že by obsahoval  případné vady ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. Totéž  lze říci o případných jiných vadách, které by mohly mít za  následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta  druhá o. s. ř.). Zde je nutno v prvé řadě uvést, že se  dovolatelka mýlí, pokud má zato, že odvolání druhé žalované  bylo podáno po uplynutí odvolací lhůty. Soudní spis vypovídá  o tom, že v řízení před soudem prvního stupně byla  z žalovaných zastoupena pouze první žalovaná M. Š., provdaná Š., která dne 15. dubna 1996 udělila  plnou moc advokátovi JUDr. M. Š. Zcela zřejmým  nedopatřením soudu prvního stupně pak byl zpočátku jeho  rozsudek č. j. 27 C 40/96-47 doručen pouze dne 17. srpna 1999 zástupci žalobkyně advokátu JUDr. M. K., CSc.  a dne 18. srpna téhož roku zástupci první žalované advokátu  JUDr. M. Š. Ze spisu ovšem současně nikterak  nevyplývá, že by v té době došlo k důslednému naplnění  ustanovení § 158 odst. 2 o. s. ř. tím, že by toto rozhodnutí  bylo doručováno a skutečně také doručeno druhé a třetí  žalované. Dne 30. srpna 1999 bylo u soudu prvního stupně  podáno odvolání první žalované proti rozsudku soudu prvního stupně. Teprve poté dne 13. září 1999 předložil advokát JUDr. M. K. plnou moc, kterou mu pro dané řízení dne 31. srpna 1999 udělily první a druhá žalovaná. Ač zatím stále nedošlo k nápravě nesprávného postupu při doručení rozsudku soudu prvního stupně, byl spis tímto soudem dne 20. ledna  2000 předložen Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání první žalované. Odvolací soud skutečně také ve věci nařídil odvolací jednání na den 17. května 2000 a teprve v úvodu tohoto jednání konstatoval již zmíněný nedostatek v doručení rozhodnutí soudu prvního stupně druhé a třetí  žalované. Z tohoto důvodu bylo proto odvolací jednání  odročeno. Jak vyplývá z dodejek připojených na č. l. 81 p. v.  spisu, byl rozsudek soudu prvního stupně doručen zástupci  druhé žalované advokátu JUDr. M. K. dne 24. srpna  2000 (a třetí žalované dne 4. září 2000). Pokud tedy druhá  žalovaná poté podala dne 4. září 2000 na poště proti rozsudku  odvolání, učinila tak v zákonné patnáctidenní lhůtě ve smyslu  ustanovení § 204 odst. 1 o. s. ř. Její odvolání proto nebylo  - jak se nesprávně dovolatelka domnívá - opožděné.

Opodstatněná však není ani výtka dovolatelky, pokud  připomíná, že při jednání odvolacího soudu dne 17. května  2000 vystupoval senát 51 Co ve složení Mgr. D.  Č., JUDr. K. P. a JUDr. J. C.,  zatímco při odvolacím jednání dne 6. února 2001 ve věci  jednal a rozhodl senát 55 Co v obsazení JUDr. Z. M.,  JUDr. B. Ch. a JUDr. I. K. Zde je však  třeba připomenout, že podle § 2 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992  Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy v případě  dlouhodobé nepřítomnosti soudce nebo výrazných rozdílů v pracovním vytížení určí předseda soudu rozsah přesunu agendy do jiného oddělení. Dovolatelka nedocenila skutečnost, že účastníci měli možnost seznat z (obecně pro veřejnost na  správě soudu přístupného) rozvrhu práce Městského soudu  v Praze, že změnou č. 4 s platností od 1. dubna 2000 bylo  stanoveno, že senát 51 Co nadále nerozhoduje o opravných  prostředcích proti rozhodnutím senátu 27 C, 28 C a 30  C Obvodního soudu pro Prahu 4, o nichž nadále bude rozhodovat  senát 55 Co Městského soudu v Praze. Bylo tedy v souladu  s rozvrhem práce Městského soudu v Praze, pokud vyřizování  této věci po senátu 51 Co převzal senát 55 Co tohoto soudu.  K možné námitce, že senát 51 Co již ve věci nařídil odvolací  jednání (byť nedlouho) po účinnosti uvedené změny rozvrhu  práce, lze připomenout, že toto jednání bylo odročeno, aniž  se odvolací soud zabýval meritem věci a věc byla předána  senátu 55 Co, jemuž nadále náležela k vyřízení. Ani v tomto případě proto nebylo shledáno případné pochybení soudu.

Jak již bylo uvedeno, dovolatelka uplatňuje též  dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d)  o. s. ř., který dopadá na případy, kdy napadené rozhodnutí  spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se rozumí omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O nesprávnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy,  jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl  správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní  předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní  posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,  bylo-li toto posouzení rozhodující pro výrok rozhodnutí  odvolacího soudu.

V posuzovaném případě - jak již bylo zmíněno výše  - odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal zejména  zjištění, že v předmětné věci nejsou dány předpoklady pro  určovací žalobu ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.  s tím, že u požadovaného určení neplatnosti dotčené kupní  smlouvy schází žalobkyni naléhavý právní zájem na takovém  určení. Tento názor soudu druhého stupně dovolací soud  považuje za správný, neboť je plně v souladu s ustálenou  judikaturou týkající se této otázky (srovnej např. rozsudky  Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 1996 sp. zn. 3 Cdon  1002/96, ze dne 31. července 1997 sp. zn. 2 Cdon 223/96, ze  dne 29. dubna 1998 sp. zn. 22 Cdo 189/98, ze dne 27. března  1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 15. srpna 2000 sp. zn. 23  Cdo 984/99 apod.).

Je třeba souhlasit s odvolacím soudem v závěru, že naléhavý právní zájem nesvědčí žalobci v případě jím požadovaného určení neplatnosti darovacích smluv týkajících  se předmětných nemovitostí. To proto, že žalobkyně takto nemůže docílit navrácení poměrů ohledně uvedených nemovitostí  v předešlý stav, který zde existoval před uzavřením těchto darovacích smluv. Rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že tyto  darovací smlouvy týkající se uvedených nemovitostí, evidované v katastru nemovitostí (§ 1, § 2 zákona č. 344/1992 Sb.,  o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších novel) jsou  neplatné, totiž není listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru nemovitostí (§ 1 odst. 1 a 3, § 7 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění  pozdějších novel).

Jestliže tedy právní otázka (v tomto případě otázka platnosti, resp. neplatnosti konkrétního právního úkonu),  o níž má být rozhodnuto na základě žaloby o určení, má pouze  povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce  (konkrétně k existenci práva, resp. právního vztahu), není  dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky,  lze-li přímo žalovat na určení existence samotného práva nebo  právního vztahu (což žalobkyně jinak ve skutečnosti činí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27  C 267/94).

Přitom nedostatek doložení naléhavého právního zájmu  na požadovaném určení je samostatným a prvořadým důvodem, pro  který nemůže určovací žaloba obstát, a který sám o sobě bez  dalšího vede k jejímu zamítnutí.

Jestliže tedy z hlediska výtek dovolatelky  obsažených v jejím dovolání nelze dovodit, že by soud druhého  stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je  dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba,  aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího  soudu jako správný (§ 243b odst. 1 o. s. ř.). To pak bylo důvodem, proč dovolání žalobkyně zamítl. Rozhodoval přitom  bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní  a žalovanými 1/ a 2/ je odůvodněn ustanovením § 243b odst.  4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1,      § 151 a § 142  odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení úspěšným žalovaným  1/ a 2/ vznikly náklady spojené s jejich zastoupením v tomto  řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření  k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996  Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování  právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších  předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena  podle vyhlášky 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální  sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo  notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním  řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti  č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních  služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále  jen "vyhláška"), a to proto, že dovolací řízení bylo zahájeno  po prvním lednu roku 2001 (část dvanáctá hlava první bod 10  zákona 30/2000 Sb.).

Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení  v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení,  nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě  podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty  všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem,  s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení,  o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o. s. ř. (odstavec  2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna  pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno  jinak. Podle § 5 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny ve věci  určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jde-li  o právní vztah nebo právo k nemovitosti 10.000,- Kč. Protože  však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní  služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této  vyhlášky takto určenou výši odměny snížit opět o 50 %, tj. na  částku 5.000,- Kč. Protože však v tomto případě šlo v této  věci o společné zastoupení více osob (prvních dvou  žalovaných), bylo nezbytné takto určenou sazbu odměny naopak zvýšit ve smyslu ustanovení § 17 odst. 2 cit. vyhlášky o 20 %,  tedy na částku 6.000,- Kč.

Vyhláška 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již  nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky  č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaných proto patří  též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč  (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše  přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u zmíněných  žalovaných 6.075,- Kč.