Za „vytěsnění“ věřitele považujeme pro účely tohoto článku situaci, kdy třetí osoba v souladu s § 1936 odst. 1 občanského zákoníku („OZ“) plní za dlužníka (s jeho souhlasem) pohledávku přihlášeného věřitele. Podle § 1936 odst. 2 OZ pak platí, že kdo plní dluh jiného, aniž za dluh ručí a ani jinak dluh nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby mu postoupil svoji pohledávku, a to včetně všech práv s ní souvisejících, včetně zajištění.[1] Jedná se tak o nucené postoupení pohledávky, tzv. subrogaci smluvní (shodně uvádí komentářová literatura)[2].

Pokud je taková pohledávka přihlášena do insolvenčního řízení, pak o vstupu nového věřitele do řízení na místo původního věřitele může podle § 18 insolvenčního zákona („InsZ“) rozhodnout jen insolvenční soud na základě návrhu (původního) věřitele, který lze podat pouze na formuláři, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis, a po písemném souhlasu nabyvatele jeho pohledávky[3]. Dispozice s přihlášenou pohledávkou tak zůstává plně v rukou původního přihlášeného věřitele, který je jediný oprávněn takový návrh podat.

Pro případné ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení pak platí, že v případě uspokojení přihlášené pohledávky v průběhu insolvenčního řízení insolvenční soud účast věřitele v řízení ukončí rozhodnutím, pokud přihlášený věřitel nevzal přihlášku bez zbytečného odkladu zpět. Rozhodnutí musí být odůvodněno co do důvodu zániku pohledávky a nejsou proti němu přípustné opravné prostředky[4]. Věřitel má nicméně právo domáhat se určení, že pohledávka trvá, a to žalobou projednávanou jako incidenční spor[5].

V nedávné rozhodovací praxi Městského soudu v Praze se objevily dva případy, kde byly následky „vytěsnění“ věřitele posuzovány odlišně.

V případě insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 42 INS 2125 / 2021 (dlužník KARA Trutnov, a.s.) došlo k ukončení účasti věřitele (č. přihlášky P-11) v řízení usnesením podle § 186 odst. 1 InsZ na základě závěru soudu o tom, že pohledávka přihlášeného věřitele zanikla plněním třetí osobou se souhlasem dlužníka právě dle § 1936 odst. 1 OZ.[6] Dle skutkových zjištění soudu původní věřitel dokonce vrátil platbu odesílateli. Následně mu byla uhrazena znovu, k přeposílání prostředků tedy došlo dvakrát. K ukončení účasti věřitele v řízení tedy došlo, přestože věřitel s úhradou zjevně nesouhlasil. Je podstatné doplnit, že šlo o částku pouhých 500,- Kč.

Se zánikem účasti tohoto věřitele v řízení došlo i k zániku jeho členství v prozatímním věřitelském výboru,[7] původní návrh byl formulován právě na odvolání z prozatímního věřitelského výboru. Nový věřitel, který pohledávku za dlužníka uhradil, se následně skutečně stal členem prozatímního věřitelského výboru na místo původního, který tak byl efektivně “vytěsněn”.[8] Jelikož v době výplaty neuběhla lhůta pro přihlašování pohledávek, nebylo vyloučeno, aby se nový věřitel přihlásil do řízení s pohledávkou získanou od „vytěsněného“ věřitele. K ukončení účasti původního věřitele v řízení došlo ještě před přezkumným jednáním.

V případě insolvenčního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 59 INS 24899 / 2020 (dlužník Františkovy Lázně SAVOY a.s.) došlo k podobné situaci, jen v mnohem větším měřítku, konkrétně šlo o částku cca 50 milionů Kč.

V tomto případě přihlášený věřitel nabyl své pohledávky původně postoupením od bankovního subjektu, přičemž součástí finanční dokumentace bylo i ujednání o vyloučení účinků § 1936 OZ.[9] Osoba, která provedla úhradu (investor v dlužníkem zamýšlené reorganizaci), se následně domáhala vstupu do insolvenčního řízení na místo původního věřitele, a to vlastním návrhem na změnu v osobě věřitele. Návrh na vstup do řízení byl odmítnut, byť ne (poněkud překvapivě) prostým odkazem na § 18 InsZ a ustálenou judikaturu,[10] která vyžaduje, aby návrh na změnu v osobě věřitele za všech okolností podal věřitel původní, ale zejména odkazem na smluvní vyloučení aplikace § 1936 OZ v úvěrové dokumentaci. Finanční prostředky byly následně původním věřitelem vráceny zpět, čímž bylo podle soudu opět vyloučeno, aby došlo ke změně v osobě věřitele. Případné rozhodování o ukončení účasti věřitele v řízení před přezkumem pohledávek soud označil za předčasné.[11]

Pohledávky tohoto věřitele byly dále popřeny dlužníkem a insolvenčním správcem právě z toho důvodu, že mělo dojít k jejich úhradě. V popěrných úkonech se objevuje argument, že kdyby ze strany původního věřitele došlo k odmítnutí plnění, jednalo by se o zjevně nepoctivé jednání a zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, jelikož odmítnutí uspokojení pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení údajně postrádá jakoukoli ekonomickou logiku[12].

Autor tohoto článku je názoru, že výše uvedený argument je lichý. Existují zcela racionální ekonomické důvody postupu v insolvenčním řízení, které spočívají v držení pohledávky a nepřijetí plnění od třetího subjektu, zejména pokud je věřitel dostatečně zajištěn. V zahraniční právní praxi je běžné, že majoritní věřitel provede tzv. hostile takeover (nepřátelské převzetí) prostřednictvím své věřitelské pozice[13], v českém prostředí si lze představit například věřitelskou reorganizaci se současným odebráním přednostního práva dlužníka sestavit reorganizační plán[14]. I osoba, která přistoupila k výplatě pohledávky, musela přeci mít ekonomický důvod pro úhradu takové částky, kterým nebylo nic jiného než snaha o vstup do klíčové pozice původního věřitele. Je logické, že při „vytěsnění“ se bude vždy jednat pouze o dobře zajištěné či jinak rozhodující pohledávky z pohledu vlivu na insolvenční řízení.

Lze shrnout, že přístup insolvenčních soudů k „vytěsnění“ se liší. Autor tohoto článku se ztotožňuje s názorem, který opakovaně obstál i v ústavním přezkumu, že podat návrh na změnu v osobě přihlášeného věřitele je pouze a výlučně právem (původního) přihlášeného věřitele, plně v souladu s § 18 InsZ. Co se týče případného ukončení účasti „vytěsněného“ věřitele v insolvenčním řízení podle § 186 InsZ, měly by insolvenční soudy vždy pečlivě zjišťovat, zda k úhradě skutečně došlo a jaké je stanovisko přihlášeného věřitele. Autor se kloní k závěru naznačeném ve výše citovaném rozhodnutí Městského soudu v Praze, který vrácení prostředků vyhodnotil tak, že původní věřitel zůstává nadále neuspokojen, pravidlo o nuceném postoupení pohledávky by mělo být v insolvenčním prostředí v tomto směru modifikováno a „vytěsnění“ v takovém případě vyloučeno.

Mgr. Bc. Jan Králíček, LL.M.,
advokát