Cestovní náhrady náleží nejen při pracovních cestách
Zaměstnavatelé a zaměstnanci jsou si obvykle dobře vědomi toho, že v pracovní smlouvě nesmí chybět žádná z jejích tří podstatných náležitostí, totiž ujednání o druhu práce, místu či místech výkonu práce a dni nástupu do práce[1]. Zaměstnavatel, v naprosté většině případů předkládající návrh pracovní smlouvy, má obvykle zájem, aby místo výkonu práce bylo sjednáno co možná nejšířeji. Vedou ho k tomu, předpokládejme, dva důvody. Prvním důvodem je to, že výkon práce mimo místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, je pracovní cestou, kterou je možné konat jen po dobu nezbytné potřeby a jen na základě dohody zaměstnance a zaměstnavatele[2]. Druhým důvodem je pak podle našich zkušeností to, že zaměstnavatel sleduje širokým vymezením místa výkonu práce minimalizaci případů, kdy bude povinen zaměstnanci poskytovat cestovní náhrady. Vychází totiž z toho, že nepůjde-li o pracovní cestu, nárok zaměstnance na cestovní náhrady nebude dán. Pokud jde však o tento druhý důvod, jedná se na straně zaměstnavatele o omyl, pohříchu velmi rozšířený.
Podle § 151 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci náhradu výdajů, které zaměstnanci vzniknou v souvislosti s výkonem práce, v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem. V § 152 zákoníku práce je pak stanoveno, že cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které zaměstnanci vzniknou v těchto případech:
- při pracovní cestě;
- při cestě mimo pravidelné pracoviště;
- při mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště;
- při přeložení;
- při dočasném přidělení;
- při přijetí do zaměstnání v pracovním poměru;
- při výkonu práce v zahraničí.
S tím, že se cestovní náhrady zaměstnanci poskytují při pracovní cestě, je zaměstnavatel srozuměn, nepočítá však s tím, že to není jediný případ, kdy zaměstnanci nárok na cestovní náhrady vzniká. Věnujme se v tomto příspěvku tomu z případů, který vedle pracovních cest nárok na cestovní náhrady zakládá nejčastěji, a to je cesta mimo pravidelné pracoviště.
Není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, platí, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě.[3] Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec[4], považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce.[5] Pravidelné pracoviště po účely cestovních náhrad nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec.[6]
Pokud je tedy místo výkonu práce v pracovní smlouvě sjednáno šířeji než jedna obec, mají zaměstnavatel a zaměstnanec na výběr: buď pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad sjednají[7], nebo toto pravidelné pracoviště nesjednají a uplatní se jeho zákonné určení[8]. Ať již strany pracovní smlouvy zvolí kteroukoli z těchto dvou varianta, bude platit, že při cestě mimo pravidelné pracoviště bude zaměstnanci vůči zaměstnavateli vznikat nárok na cestovní náhrady, a to i tehdy, pokud zaměstnanec bude cestovat v rámci svého místa či míst výkonu práce sjednaného (sjednaných) v pracovní smlouvě.
Je tak namístě vyvrátit „obecně oblíbený omyl“ zaměstnavatelské veřejnosti, že při výkonu práce v rámci sjednaného místa výkonu práce nárok na cestovní náhrady nevzniká. Protože, jak vysvětleno, cestovní náhrady náleží také při cestě mimo pravidelné pracoviště, mohou být případy, kdy zaměstnavateli vzniká povinnost zaměstnanci poskytnout cestovní náhrady, ačkoli se o pracovní cestu nejedná, poměrně časté. V praxi jde například o zaměstnance s druhem práce obchodní zástupce[9] a sjednaným místem výkonu práce odpovídajícím „svěřenému“ regionu. Budou-li takoví zaměstnanci cestovat mimo své pravidelné pracoviště, vznikne jim nárok na cestovní náhrady, třebaže se bude jednat o cestu po „jejich“ regionu.
Uvážlivé sjednání místa výkonu práce v pracovní smlouvě lze jistě doporučit, není však všemocným lékem proti cestovním náhradám.
Mgr. Václav Vlk
advokát/Associate Partner
Platnéřská 2
110 00 Praha 1
Tel.: +420 236 163 111
Fax: +420 236 163 799
e-mail: prag@roedl.cz
--------------------------------------------------------------------------------
[1] Srov. § 34 odst. 1 zákoníku práce.
[2] Srov. § 42 odst. 1 zákoníku práce.
[3] Srov. § 34a věta první zákoníku práce.
[4] Lze si představit například formulace typu „město A a město B“, „okres C“, „kraj D“ nebo dokonce „Česká republika“.
[5] Srov. § 34a věta druhá zákoníku práce.
[6] Srov. § 34a poslední věta zákoníku práce.
[7] Připomínáme, že takové pravidelné pracoviště už nesmí být vymezeno šířeji než jedna obec.
[8] Tedy místo, odkud nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce.
[9] Nemáme zde samozřejmě na mysli obchodní zástupce vykonávající svou činnost jako podnikatelé v režimu § 652 a násl. obchodního zákoníku.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
