Dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty ve světle aktuální judikatury

Dohoda o odpovědnosti za svěřené hodnoty musí být podle § 252 odst. 4 ZP uzavřena v písemné formě. Zároveň lze tuto dohodu dle § 252 odst. 3 uzavřít nejdříve v den, kdy fyzická osoba v postavení zaměstnance dosáhla věku 18 let. Podmínkou platnosti dohody není uvedení specifikace hotovosti, cenin, zboží, zásob materiálu nebo jiných hodnot, které byly zaměstnanci svěřeny a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, neboť se odpovědnost zaměstnance vztahuje na veškeré hodnoty, jež byly zaměstnanci zaměstnavatelem svěřeny a které naplňují atributy uvedené v § 252 odst. 1 ZP.[1]

Schodkem se rozumí rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích.[2] Jedná se o situaci, kdy některá z hodnot nebo jejich část, která byla svěřena zaměstnanci, chybí a je v zájmu zaměstnavatele, aby byla tato chybějící část svěřených hodnot nahrazena.

Jak již bylo předesláno, zavinění zaměstnance není zaměstnavatel povinen prokazovat. Existuje zde tedy zákonná výjimka z obecného režimu zákoníku práce ve vztahu k zavinění zaměstnance, stanovená v § 250 odst. 3 ZP. Obecně je totiž zaměstnavatel povinen provinění zaměstnance aktivně prokázat, zde se však zavinění de facto presumuje. Tato presumpce je však prolomena ustanovením § 252 odst. 5 ZP, na jehož základě se může zaměstnanec povinnosti nahradit schodek zcela nebo zčásti zprostit, pokud prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, zejména, že mu bylo zanedbáním povinnosti zaměstnavatele znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat.

Problematikou dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty se na počátku druhé poloviny tohoto roku zabýval Nejvyšší soud, a to ve dvou rozhodnutích, přijatých shodně z 23. července 2019.

Prvním rozhodnutím je rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2167/2019, ze dne 23. července 2019. Nejvyšší soud v něm konstatoval, že dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty lze uzavřít již v pracovní smlouvě bez ohledu na to, který den je dohodnut jako den nástupu do práce, což odůvodnil skutečností, že zákoník práce rozlišuje „založení pracovního poměru“ podle § 33 odst. 1 ZP a „vznik pracovního poměru“, kdy založením pracovního poměru se mezi jeho účastníky již zakládá pracovněprávní vztah, který je obsahově širší než pracovní poměr. V rámci takto založeného pracovního poměru, který se již řídí ustanoveními zákoníku práce, je tedy bez jakýchkoli překážek možné uzavřít dohodu o odpovědnosti za svěřené hodnoty, a to bez ohledu na den nástupu do práce.

Druhým rozhodnutím je rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 492/2019, ze dne 23. července 2019. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval tím, co spadá mezi hodnoty svěřené zaměstnanci k vyúčtování podle § 252 odst. 1 ZP. Podle jeho názoru mezi tyto hodnoty patří i zboží, které je vyskládáno na regálech samoobslužné prodejny a které je volně přístupné zákazníkům, neboť zboží umístěné v prodejně je z povahy věci určeno k obratu nebo k oběhu, a to bez ohledu na to, v které části prodejny je umístěno; zaměstnanec tak totiž neztrácí možnost osobní dispozice se zbožím.

Ve stejném rozhodnutí se Nejvyšší soud dále zabýval námitkou žalované, která tvrdila, že jelikož zaměstnavatel nedokázal přesně identifikovat, na kterých hodnotách schodek vznikl, nebyla prokázána skutečně vzniklá škoda. Této námitce však Nejvyšší soud nepřisvědčil, neboť jen ze samotného zjištění existence schodku je možné vyvodit zmenšení majetku zaměstnavatele a vznik skutečné škody. Zákon totiž z hlediska odpovědnosti za schodek nevyžaduje určení konkrétních hodnot, na kterých schodek vznikl, ale postačí zjištění pouhé skutečnosti, že předmětné hodnoty chybí.