Účelem tohoto článku je základním způsobem vymezit pojem evropského mezinárodního práva soukromého a stručně identifikovat cíle a význam evropského mezinárodního práva soukromého pro rozvoj evropské integrace. Článek dále uvádí nejdůležitější prameny evropského mezinárodního práva soukromého a zabývá se vlivem přijetí Amsterdamské smlouvy na rozvoj evropského mezinárodního práva soukromého.

Mezinárodní právo soukromé

Dříve, než se pokusím definovat pojem evropské mezinárodní právo soukromé, rád bych se v nástinu stručně zmínil o tom, co je mezinárodní právo soukromé.

Hlavním účelem a úkolem mezinárodního práva soukromého je řešit situace, kdy na soukromoprávní vztah dopadá více než jeden právní řád a je třeba určit, kterým právem se daný vztah bude řídit (rozhodné právo), neexistuje-li přímá mezinárodní úprava. K určení rozhodného práva, tj. práva, kterým se bude daný vztah řídit, používá mezinárodní právo soukromé kolizní normy. Kolizní normy neupravují práva a povinnosti účastníků mezinárodních soukromoprávních vztahů, ale pouze určují rozhodné právo. Kolizní normy představují základní metodu úpravy mezinárodního práva soukromého. Dalším způsobem úpravy soukromoprávních mezinárodních vztahů jsou normy přímé. Normy přímé již obsahují hmotněprávní úpravu, tj. stanoví přímo práva a povinnosti účastníků vztahů. Přímé normy mezi sebou obvykle sjednávají jednotlivé státy, a mají tedy mezinárodní původ. Za součást mezinárodního práva soukromého je tradičně také považováno mezinárodní právo procesní.

Názorně lze podle mého názoru mezinárodní právo soukromé definovat také tak, že je určeno k právnímu řešení mezinárodních sporů a upravuje tři základní okruhy otázek: (i) soudy kterého státu jsou příslušné k řešení daného sporu, (ii) hmotné právo kterého státu je třeba pro daný spor použít a (iii) v jakých státech bude možné vykonat rozhodnutí vynesené soudem určitého státu.

Pojem evropského mezinárodního práva soukromého

Název evropské mezinárodní právo soukromé se může laikovi na první pohled zdát „mírně zmatený“ a může vyvolávat otázku, jak může být něco evropské a zároveň mezinárodní. Pojem mezinárodní právo soukromé jsem vymezil již v předchozím odstavci. Připojením přívlastku evropské máme na mysli to, že se v daném případě jedná o unifikované normy mezinárodního práva soukromého, které byly sjednány členskými státy EU za účelem naplňování cílů ES/EU.

Je třeba si uvědomit, že úprava naprosté většiny otázek soukromého práva hmotného i procesního je stále v pravomoci jednotlivých členských států, a proto také tyto úpravy vykazují značné rozdíly. To je však velkou brzdou a překážkou k řádnému fungování společného vnitřního trhu a vytvoření hospodářského prostoru bez vnitřních hranic. Vznik jednotného soukromoprávního evropského kodexu, obsahující jednotnou úpravu otázek civilního práva pro celý prostoru ES/EU, je však zatím v nedohlednu.

Rozdílnost v právních řádech jednotlivých členských států často odrazuje především malé a střední podnikatele, kteří si nemohou dovolit nákladné služby velkých mezinárodních právních kanceláří, od uplatňování svých práv proti jejich smluvním partnerům v ostatních členských státech. Vědomí nákladnosti a složitosti případných právních sporů s obchodními partnery často vede k tomu, že menší a střední podnikatelé ani raději své aktivity do jiných členských států nerozšiřují.

S vědomím, že rozdílnost v právních úpravách soukromého práva v jednotlivých členských státech je velkou překážkou fungujícího vnitřního trhu a dále s vědomím, že docílit jednotné úpravy v otázkách věcné úpravy otázek soukromého práva, je v současné době nereálné, se členské státy rozhodly alespoň o unifikaci norem mezinárodního práva soukromého. Nespornou výhodou kolizní úpravy je totiž skutečnost, že je relativně jednodušší a snazší dosáhnout její unifikace, než je tomu v oblasti věcné úpravy.

Evropské mezinárodní právo soukromé se tedy částečně pokouší překlenout rozdílnost v právních úpravách jednotlivých členských států.

Přestože tedy jednotlivé členské státy EU stále mají různé právní úpravy soukromého práva hmotného a procesního, velmi zjednodušeně řečeno, strany právních vztahů s pomocí evropského mezinárodního práva soukromého jsou alespoň s to, a to již při uzavírání smlouvy, schopny identifikovat: (i) soudy jakého(jakých) států budou pro případný spor příslušné, (ii) jakým právem se jejich právní vztah bude řídit, a (iii) jakým způsobem, za jakých podmínek a v jakých členských státech bude možno soudní rozhodnutí vykonat.

Jak vyplývá z výše uvedeného, za stavu, kdy unifikace norem soukromého práva v jednotném evropském kodexu je zatím v nedohlednu, přispívá evropské mezinárodní právo soukromé především k právní jistotě při uzavírání a obchodování ve společném prostoru Unie.

Autor:

Alois Šatava, advokátní koncipient, advokátní kancelář Glatzová & Co., Praha