Autor si neklade za cíl v tomto článku popsat ani proces odnímání licence/povolení k činnosti finanční instituce, ani likvidaci finanční instituce, ale chce pouze naznačit důležité body v rámci  způsobu řešení úpadku finančních institucí, zejména ve vztahu k jejich specialitě.

Finanční instituce

Nejprve si musíme definovat, co pod pojem finanční instituce vlastně spadá. Finanční institucí se ve smyslu InsZ rozumí banka, spořitelní a úvěrové družstvo, pojišťovna a zajišťovna a za dále stanovených podmínek InsZ i některé další osoby.[2]

Působnost insolvenčního zákona

Na co nesmíme zapomenout je důležitý fakt, že finanční instituce jsou z působnosti InsZ vyjmuty a to do po dobu, po kterou jsou nositeli licence/povolení podle zvláštního právního předpisu, upravujících jejich činnost.[3]  Do této doby evropské i vnitrostátní právo podporuje sanační způsob řešení nepříznivé ekonomické situace, aniž by byla přerušena činnost těchto institucí. Tento sanační režim probíhá mimo režim insolvenčního práva.[4]

Způsob řešení úpadku

Způsob řešení úpadku finančních institucí, jak již autor uvedl na začátku tohoto článku, nalezneme v rámci InsZ. ve speciální části (část druhé, hlavě IV), kde jsou  upraveny jednotlivá specifika oproti „klasickému řešení úpadku“. Mírně rozdílná pravidla platí pro banky a spořitelní a úvěrová družstva oproti pojišťovnám a zajišťovně, avšak tyto rozdíly bych si dovolil nazvat spíše „kosmetickými“ a proto dále budu pojednávat o úpadku finančních institucí obecně.

Oproti běžnému postupu řešení úpadku podle InsZ. vyplývá významná odlišnost řešení úpadku finančních institucí ve zvláštním režimu také v tom, že insolvenčním správcem může být pouze insolvenční správce se zvláštním povolením.[5]

Už jen z výše uvedeného vyplývá, že je zde dvojí režim úpadku finančních institucí. Jednak těch finančních (úvěrových) a dále pak těch ostatních, mezi které paří obchodníci s cennými papíry, investiční společnosti, investiční fondy, penzijní společnosti a penzijní fondy. U těchto neúvěrových institucí finančního trhu spočívá specialita zejména v tom, že insolvenčním správcem může být pouze správce se zvláštním povolením, avšak pokud nastane úpadek těchto institucí, jsou řešeny v režimu „klasického úpadku“ a dokonce ani není nutné, aby zaniklo jejich povolení k činnosti, oproti finančním institucím, kde zánik povolení je nutností, aby mohl být vůbec InsZ aplikován.

Významné rozdíly

V čem je tedy zásadní rozdíl oproti běžnému způsobu řešení úpadku?

• Kromě již výše uvedené nutnosti zániku licence/povolení k činnosti, aby mohlo být insolvenční řízení zahájeno (§6/2 písm. a InsZ).
• Jedná se zejména o okruh osob, které jsou oprávněny podat insolvenční návrh, kdy je možné, že kromě dlužníka nebo věřitele může podat insolvenční návrh také ČNB (§368/1 InsZ). ČNB se současně neukládá záloha na náklady insolvenčního řízení dle §108 InsZ (§368/2 InsZ).
• Dalším specifikem je možnost řešení úpadku pouze konkursem (§368/3 InsZ).
• Jiným významným specifikem je zveřejnění podstatných částí rozhodnutí o úpadku v Úředním věstníku Evropské unie (§370 InsZ).
• Velmi důležitý je fakt, že pohledávky věřitelů vyplývající z účetnictví dlužníka se pokládají za přihlášené ve smyslu insolvenčního zákona, což bude každému takovémuto věřiteli oznámeno insolvenčním správcem do 60ti dní od prohlášení konkurzu 370/2 písm. d InsZ). [6]

Tyto výjimky jsou v podstatě pochopitelné a jednoznačné. Vzhledem k tomu, že ČNB vykonává dohled nad těmito institucemi a disponuje nepřeberným množstvím relevantních informací o těchto subjektech, tak je velmi žádoucí, aby také tato instituce byla jedním ze subjektů oprávněných podat insolvenční návrh. Další specifikum týkající se „automatického“ zahrnutí věřitelů vedených v účetnictví je velmi žádoucí, neboť insolvence finanční instituce je vždy značného rozsahu a rozpětí a tak nelze spravedlivě požadovat a očekávat, že všichni věřitelé budou o insolvenci vědět a následně tedy budou podávat své přihlášky, zejména s ohledem na ty zahraniční věřitele. Zcela jistě by to také byl nesmírný administrativní nápor pro insolvenčního správce a insolvenční soud, zpracovávat obrovské množství dokumentů spojených s přihláškami a navíc je více než evidentní, že je nereálné, aby se přihlásila alespoň většina všech věřitelů a z toho důvodu je zde toto ustanovení. Problémy mohou nastat, pokud je účetnictví dlužníka špatně vedeno nebo nedohledatelné, což přináší značnou zátěž na insolvenčního správce v podobě snahy získat takovéto údaje. V případě, že se účetnictví ani jiná podobná dokumentace nenajde, pak nezbude nic jiného, než zahrnout ty věřitele, které se podařilo zjistit buď tedy částečně z účetnictví anebo na základě oznámení, či přihlášek podaných po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie.

JUDr. Lukáš Zrůst, BA (Hons), LL.M., MBA,
insolvenční správce

e-mail: is@lukaszrust.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Blíže KURKA, R., PAŘÍKOVÁ, A. Subjekty finančního trhu, Vybrané aspekty likvidace a insolvence. 1. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2014 nebo také   Hásová, J. Moravec, T. Insolvenční řízení.Vydání první. Praha : C. H. Beck, 2013.
[2] KURKA, R., PAŘÍKOVÁ, A. Subjekty finančního trhu, Vybrané aspekty likvidace a insolvence. 1. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2014. s. 150. Srovnej také § 2 písm. k) InsZ.
[3] Např. zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, v platném znění. Zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění a změně zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, v platném znění
[4] Hásová, J. Moravec, T. Insolvenční řízení. Vydání první. Praha : C. H. Beck, 2013, s.246
[5] Srovnej § 3 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb. o insolvenčních správcích ve znění pozdějších předpisů.
[6] KURKA, R., PAŘÍKOVÁ, A. Subjekty finančního trhu, Vybrané aspekty likvidace a insolvence. 1. Vydání. Praha : C.H.Beck, 2014. s. 153-155.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz