I zloděj má právo na soukromí

V případě, který řešil Nejvyšší správní soud, uveřejnil majitel obchodu s jízdními koly na svém profilu na sociální síti Facebook fotografii z kamery zachycující osobu podezřelou z krádeže drahého elektrokola, ke které v obchodě došlo předcházející den. K fotografii majitel připojil žádost o sdílení a pomoc při pátrání po zachyceném podezřelém. Záběr z kamerového systému poté pomohl identifikovat pachatele a zajistit odcizené kolo.     

Za zveřejnění fotografie pachatele však Úřad pro ochranu osobních údajů následně uložil majiteli pokutu ve výši 5 000 Kč. Dle Úřadu pro ochranu osobních údajů majitel tímto jednáním porušil povinnost stanovenou v § 5 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů, tedy používat osobní údaje subjektu (v tomto případě předmětný kamerový záznam) pouze v souladu s účelem, ke kterému byly takové osobní údaje získány – tedy, jak tento úřad v odůvodnění uvedl, pouze ke shromažďování údajů o trestné činnosti a jejich případnému předání kompetentním orgánům, a nikoliv pro jejich šíření na veřejnosti.

Majitel obchodu se proti pokutě odvolal, nejprve k předsedovi Úřadu pro ochranu osobních údajů a následně k Městskému soudu v Praze. Argumentoval, že za stěžejní považuje otázku proporcionality a vyvážení práva na ochranu osobních údajů pachatele krádeže v porovnání s právem poškozeného na ochranu vlastního majetku, kdy by zájem na ochraně majetku a zabránění trestní činnosti měl převážit nad zájmem na ochranu osobního údaje osoby.

Městský soud na rozdíl od předsedy Úřadu pro ochranu osobních údajů argumentaci majitele obchodu přisvědčil, když konstatoval, že: „…pachatel trestné činnosti, který úmyslně odcizí majetek, který mu nepatří, musí počítat s tím, že jeho práva na ochranu osobní identity nebudou chráněna stejně jako práva osob, které jednají v souladu se zákonem. Soud nevidí důvod, proč by měla být poskytnuta ochrana pachateli trestného činu, a současně byla pokutou potrestána osoba, která se tím, že zveřejnila fotografii pachatele na Facebooku, snažila pouze o okamžité zajištění navrácení svého vlastního majetku v hodnotě relativně vysoké.“[1] Soud tedy dospěl k závěru, že jednání majitele obchodu bylo nezbytné pro ochranu jeho práv a právem chráněných zájmů, a že je tak třeba od potrestání pokutou upustit.

Úřad pro ochranu osobních údajů se však s tímto rozhodnutím nesmířil a podal proti němu kasační stížnost. Při jejím projednávání se Nejvyšší správní soud nejprve vyjádřil k otázce testu proporcionality, na které založil Městský soud své rozhodnutí. Uvedl, že k úvaze, zda v předmětné věci má převážit právo na ochranu soukromého vlastnictví nebo právo na ochranu osobních údajů, není vůbec prostor. Konstatoval, že za dané situace totiž k žádnému konfliktu mezi těmito právy nedochází, a to z tohoto důvodu, že: „Zákon sám totiž stanoví, kudy vedou hranice mezi právem na ochranu majetku na straně jedné a právem na ochranu osobních údajů na straně druhé. Právo na ochranu majetku je přitom dostatečně saturováno právem žalobce na instalaci a používání kamerového systému za zákonem stanovených podmínek a na případné další použití údajů získaných snímáním sledovaného prostoru státními orgány k tomu určenými. Jakékoliv další nakládání s osobními údaji takto shromážděnými bez souhlasu dotčených subjektů nelze ničím odůvodnit.“[2]

Dle názoru Nejvyššího správního soudu může majitel obchodu v rámci svého práva na ochranu majetku toliko instalovat a provozovat kamerový systém a získané záběry následně poskytnout příslušným orgánům k dalším úkonům, nemůže však v rámci výkonu tohoto práva tyto záběry bez souhlasu zachycené osoby publikovat. Opačný postup by dle soudu byl zásahem do soukromého a osobního života takové osoby.  

Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.  

Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu plyne, že i pachatel trestného činu má právo na ochranu svých osobních údajů. Pokud tak poškozený nechce riskovat pokutu od Úřadu pro ochranu osobních údajů, měl by se v takových případech obracet se získanými záznamy pachatele pouze na policii a zdržet se jejich jakéhokoliv šíření na veřejnosti.




Mgr. et Mgr. Martin Gřešák,
advokát


Dvořák Hager & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Oasis Florenc
Pobřežní 394/12
186 00 Praha 8

Tel.:    +420 255 706 500
Fax:    +420 255 706 550
e-mail:    praha@dhplegal.com


_______________________________
[1] Cit. rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 11A 77/2012, ze dne 19.5.2015
[2] Cit. rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 3 As 118/2015, ze dne 8.6.2016


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz