K dílčím aspektům povinnosti soudů odůvodňovat rozhodnutí v civilních věcech

Povinnost soudů odůvodňovat v civilním řízení vydaná rozhodnutí je obvykle vnímána jako samozřejmost. Účastníci řízení přirozeně očekávají, že rozhodnutí soudu bude odůvodněno. Strany předkládají soudu skutková tvrzení, právně skutkový stav hodnotí a následně předpokládají, že se soud přikloní k jejich právnímu posouzení, případně, že předloží argumenty pro svoje odlišné hodnocení. Až na výjimky[1] je odůvodnění také zákonem vyžadovanou součástí všech rozhodnutí. V praxi však nastávají případy, kdy soudy tuto svoji zákonnou povinnost nesplní v plné míře.

Povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí je považována za součást institutu práva na spravedlivý proces, které se řadí mezi základní lidská práva zajišťující v moderní společnosti realizaci právního státu.[2] Spravedlivý proces je rozsáhlý institut, který je dlouhodobě vymezován mezinárodními smlouvami,[3] evropskou legislativou[4] a na ni navazující judikaturou, vnitrostátními normami nejvyšší[5] i nižší právní síly a rozhodovací praxí soudů. Právo na spravedlivý proces zahrnuje větší množství dílčích prvků, které jsou dlouhodobě vymezovány; nesporně mezi ně však patří právě povinnost soudu náležitě svoje rozhodnutí odůvodnit. „Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním ze základních atributů spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli.“[6]

Konkrétní náležitosti odůvodnění v civilním řízení vypočítává ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., které se použije jak na rozsudek, tak i na usnesení.[7] Uvedeno musí být: čeho se žalobce domáhá a z jakých důvodů, jak se vyjádřil žalovaný, které skutečnosti má soud za prokázané, o které důkazy opřel skutková zjištění a jak je hodnotil, proč neprovedl další, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a zejména jak věc posoudil po právní stránce.

Při tvorbě odůvodnění musí tedy soud bezpodmínečně obsáhnout veškeré výše uvedené komponenty. Otázkou pak zůstává, v jakém rozsahu je soud povinen se jednotlivými prvky zabývat. Konkrétní míru detailnosti jednotlivých částí odůvodnění není možné výslovně upravit zákonem a zůstává tak na rozhodovací činnosti nejvyšších soudů v konkrétních věcech. K tomu Nejvyšší soud ČR uvádí: „Jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti.“[8]

Není samozřejmě povinností soudu veškerým důkazním návrhům účastníků řízení vyhovět nebo na ně ve všech případech reagovat podrobným a vyčerpávajícím způsobem. Pokud však soud takovým návrhům nevyhoví, musí být zdůvodněno, proč nebyly navržené důkazy provedeny, příp. proč nebyly převzaty za základ skutkových zjištění.[9]

Problémy s naplňováním povinnosti soudů odůvodnit svoje rozhodnutí nastávají nezřídka v případech rozhodování o opravných prostředcích. Odvolací soudy se začasté ztotožní s názorem soudu prvního stupně a toliko odkážou na odůvodnění jeho rozhodnutí. Takový přístup není přirozeně vždy nesprávný. Lze dokonce nalézt případy, kdy je naopak žádoucí, aby se soud hospodárně vypořádal s nedůvodným opravným prostředkem a potvrdil v souladu se zásadou procesní ekonomie bezchybné rozhodnutí první instance. Avšak v případech, kdy napadené rozhodnutí bezvadné není, či pokud účastník v rámci odvolání přináší relevantní protiargumenty polemizující s právním posouzením uvedeným v rozhodnutí soudu prvního stupně, byl by nezákonným (a protiústavním) postup, kdy by se odvolací soud věcí v podstatě nezabýval a přejal bez dalšího argumentaci soudu prvostupňového.[10]

Podobným nešvarem soudních odůvodnění je odkazování na judikaturu. V případě, kdy soud má v úmyslu podpořit svoji argumentaci rozhodnutím soudu o obdobném případu z minulosti, je třeba trvat na tom, aby vyložil, které znaky obou případů jsou shodné, a lze tedy předmětný judikát využít, případně není-li srovnávaný případ zcela shodný (což bude v praxi obvyklé), aby soud objasnil použitelnost na rozhodovaný případ. Nelze tedy považovat za dostačující, aby soud jednoduše odkázal na „ustálenou rozhodovací praxi“, ani aby pouze označil konkrétní rozhodnutí a nevysvětlil jeho aplikovatelnost. Nejvyšší soud ČR k tomu uvedl, že: „Jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález ÚS, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito.“[11]

Důsledkem nedostatečného odůvodnění je neúplné a nepřesvědčivé rozhodnutí,[12] které je podle konstantní judikatury nejvyšších soudů zejména nepřezkoumatelné.[13] Je tedy na účastnících řízení, je-li toto stiženou vadou nedostatečně odůvodněného rozhodnutí, aby svoje ústavní právo hájili, a to zejména za využití řádných a mimořádných opravných prostředků, případně i podáním ústavní stížnosti.

Mgr. Jiří Duba,
advokát

Mgr. Kristýna Pušová,
advokátní koncipientka

CÍSAŘ, ČEŠKA, SMUTNÝ s.r.o.
advokátní kancelář

CITY TOWER
Hvězdova 1716/2b
140 78 Praha 4 Pankrác

Tel.: +420 224 827 884
Fax: +420 224 827 879
e-mail: ak@akccs.cz

Právnická firma roku 2014

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Ustanovení § 169 odst. 2 zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o.s.ř.“).
[2] HENDRYCH, D. a kol. Právnický slovník. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009: heslo Právo na spravedlivý soudní proces.
[3] Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.
[4] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.
[5] Čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.
[6] Nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11.
[7] Podle ustanovení § 167 odst. 2 o.s.ř. se na usnesení použijí přiměřeně ustanovení o rozsudku.
[8] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010.
[9] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03.
[10] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010: „Jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup nelze akceptovat, neboť by znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování a znamenal by tak porušení ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09). V projednávané věci podal žalobce řádný opravný prostředek (odvolání), v němž předestřel své námitky, avšak odvolací soud na tyto dostatečně (či takřka nijak) nereagoval, když pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně.“
[11] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013.
[12] Nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96.
[13] Nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09 a nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 1235/11.