Někteří autoři však toto rozdělení přejaté do zákonného textu[1] kritizují, neboť dobrá víra v subjektivním a objektivním pojetí nemohou být aplikovány jedna bez druhé.[2] Jiní tento koncept zastávají jako terminologicky lépe uchopitelný a správnější, přičemž tvrdí, že z vyjádření v zákoně lze poměrně jednoduše zjistit, kterou z těchto dvou forem má zákonodárce v konkrétním případě na mysli.[3] Na čem se oba tábory shodují je kritika terminologického nesouladu v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „NOZ“), vyjádření užívaných pro subjektivní dobrou víru. Zákon totiž pro označení osoby, která jedná v subjektivní dobré/zlé víře užívá rovněž výrazy „poctivý“, „nepoctivý“, které mohou evokovat kategorii dobré víry v objektivním slova smyslu.[4]

Vymezení objektivní dobré víry

V objektivním smyslu dobrá víra vyjadřuje princip poctivosti[5] a důvěry (v jiných zemích označený též jako Fair Dealing nebo Fair Use, Good faith, popř. Good faith and fair dealing, Treu und Glauben, Redlichkeit, redelijkheid eb bilijkheid, dobra wiara, buona fede, bonne foi atd.).[6]

V české právní vědě lze nalézt několik vymezení takto chápané dobré víry, představme si proto některé z nejzdařilejších. Telec o principu poctivosti hovoří jako o „mravní a právní ctnosti neboli o hodnotě slušnosti a spolehlivosti, stejně jako i o rozumnosti a v jistém odstínu též o oprávněné očekávatelnosti druhým (…). Souhrnně pak lze mluvit o přiměřenosti, tudíž i o spravedlnosti.“[7]

Tégl dobrou víru v objektivním slova smyslu označuje za „jakousi generální klauzuli (pravidlo chování) odkazující na jisté obecné morální hodnoty, a to hodnoty povšechně uznávané a akceptované ve společnosti“.[8] Dobrá víra tedy plní funkci určitého objektivního korektivu sloužícího jako východisko při poměřování, zda konkrétní subjekt jednal v konkrétní situaci mravně, společensky přijatelně a poctivé či nikoliv.

Podle Balarina je dobrá víra v tomto pojetí „metodický pojem, jejím primárním úkolem není obsáhnout určitou a priori danou množinu přípustných nebo nepřípustných jednání, ale dát kritéria, jak dosáhnout žádoucí kvality jednání. Z požadavku dobré víry např. nelze samo o sobě dovodit, že mimořádně vysoká kupní cena je nepřípustná (laesio enormis), ujednání o takové ceně ale musí být poctivě dosaženo – nikoli třeba tak, že prodávající zneužije nezkušenosti kupujícího. Dobrá víra tedy předpokládá základní respekt k zájmům partnera a je výrazem ideje loajality (spolupráce), která stojí v základu smluvního práva”.[9]

Ač je dobrá víra v objektivním smyslu výslovně vyjádřena v zákonném textu „každý má povinnost jednat v právním styku poctivě“[10], toto vymezení operuje s tzv. neurčitým právním pojmem - poctivostí. Jedná se tedy o tzv. otevřenou normu (open texture, open concept), typové určení a upřesnění toho, co v konkrétním případě spadá pod poctivé jednání a co už nikoliv, proto může poskytnout jedině soudní praxe, potažmo právní věda. Takto pojímaná dobrá víra v souladu s výkladovou judikatorní praxí NS „patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.“[11] Soud bude v konkrétním případě posuzovat jednání subjektů v právním styku podle rozličných hledisek, např. „čestnost, poctivost, otevřenost, věrnost, např. obchodního či jiného zástupce, předvídatelnost druhým, zřetel na zájem druhého (pozornost, zohlednění, očekávání), spoleh na druhou stranu (reasonable reliance) apod.“[12]

V této souvislosti však uvedený koncept nebývá přijímán bez výtek, v zahraničí totiž někdy bývá rovněž předmětem kritiky, neboť – podle odpůrců – koncentruje přílišnou výkladovou a rovněž rozhodovací moc do rukou soudců, což může vést k jejímu zneužití. V důsledku toho může dojít rovněž k narušení právní jistoty.[13]

Objektivní dobrou víru chápeme jako obecnou právní zásadu, ústřední princip soukromého práva.[14] V takto pojímané dobré víře je možné taktéž spatřovat zásadu, která stojí v kontrapozici vůči zásadě autonomie vůle.[15] Objektivní dobrá víra pak plní základní funkce společné všem obecným právním zásadám, a to funkci normotvornou (legislativní), interpretační a aplikační, ale i některé další, jako funkci korektivní či doplňující.[16]

Aktivní a pasivní složka

Někteří autoři rozlišují tzv. aktivní a pasivní složku principu poctivosti. Aktivní složkou rozumí aktivní konání vůči jiné osobě, které splňuje požadavky slušnosti, férovosti a není zaměřeno na oklamání, podvedení, poškození či uvedení druhé strany závazku v omyl.[17] Tato složka je vyjádřena v obecném zákonném postulátu § 6 odst. 1 NOZ stanovujícím povinnost každého subjektu jednat v právním styku poctivě.

Pasivní složka spočívá v možnosti oprávněné strany spoléhat na poctivost smluvního partnera. Jedná se tedy o stav, kdy subjekt oprávněně při kontraktaci spoléhá na to, že druhá strana s ním bude jednat slušně, férově a bez jakékoliv snahy jej oklamat, podvést, poškodit či uvést v omyl. V textu zákona je tato složka vyjádřena v tzv. presumpci dobré víry uvedené v § 7 NOZ, který stanoví „Má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.“ Tato vyvratitelná domněnka tedy navazuje na aktivní složku stanovující všem subjektům právních vztahů jednat poctivě v tom, že zakládá ospravedlnitelné očekávání takového poctivého jednání ze strany smluvních partnerů. V této podobě se dobrá víra částečně přibližuje ke konstrukci dobré víry v subjektivním slova smyslu.[18]




Mgr. Lukáš Dořičák


DOHNAL PERTOT SLANINA, advokátní kancelář
OLOMOUC | PRAHA | HRADEC KRÁLOVÉ | LETOHRAD

Palackého 75/21
779 00  Olomouc

Prvního pluku 347/12a
186 00  Praha 8

Komenského 266/3
500 03  Hradec Králové

Václavské náměstí 76
561 51 Letohrad

Tel.:    +420 587 407 086
e-mail:    info@akdps.cz


___________________________________________
[1] § 6 a § 7 NOZ.
[2] Srov. PELIKÁNOVÁ, Irena, PELIKÁN, Robert. In ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. Obecná část. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s 37 - 38.
[3] TÉGL, Petr. K úpravě dobré víry v návrhu nového občanského zákoníku. Bulletin Advokacie, 2011, roč. 2011, č. 1-2, s. 39; TÉGL, Petr. Dobrá víra v občanském právu. Praha, 2008. Doktorská disertační práce. Univerzita Karlova. Právnická fakulta, s. 28.
[4] MELZER, Filip, TÉGL, Petr. In MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník - velký komentář. Svazek I - § 1-117. Obecná ustanovení. 1. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 134.
[5] V tomto příspěvku je používán termín “právní zásada“ a „právní princip“ promiscue.
[6] MELZER, Filip, TÉGL, Petr. Povinnost jednat v právním styku poctivě [online]. Bulletin Advokacie.cz, 5. prosince 2014 [cit. 4. února 2016]. Dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[7] TELEC, Ivo. Poctivost a důvěra, dobrá víra, dobré mravy, veřejná morálka a veřejný pořádek. Právní rozhledy, 2011, roč. 19, č. 1, s. 1.
[8] TÉGL, Petr. Dobrá víra v občanském právu…, s. 12.
[9] BALARIN, Jan. Poznámky k (absenci) principu dobré víry v návrhu občanského zákoníku. Bulletin advokacie, 2011, roč. 2011, č. 1-2, s. 27.
[10] § 6 odst. 1 NOZ.
[11] Rozhodnutí NS ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/200, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. prosince 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. března 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005 a ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 33 Cdo 5167/2014.
[12] TELEC, Ivo. Poctivost a důvěra…, s. 2.
[13] MELZER, Filip, TÉGL, Petr. Povinnost jednat v právním styku poctivě [online]. Bulletin Advokacie.cz, 5. prosince 2014 [cit. 4. února 2016]. Dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[14] HURDÍK, Jan. Zásady soukromého práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 125; MELZER, Filip, TÉGL, Petr. In MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník - velký komentář…, s. 107.
[15] HURDÍK, Jan. Dobrá víra. Právník, 2007, roč. 146, č. 5, s. 570.
[16] V podrobnostech srov. MELZER, Filip, TÉGL, Petr. In MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník - velký komentář…, s. 114 – 119; NOVÝ, Zdeněk. Dobrá víra jako princip smluvního práva v mezinárodním obchodu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 46.
[17] MELZER, Filip, TÉGL, Petr. In MELZER, Filip a kol. Občanský zákoník - velký komentář…, s. 112.
[18] MELZER, Filip, TÉGL, Petr. Povinnost jednat v právním styku poctivě [online]. Bulletin Advokacie.cz, 5. prosince 2014 [cit. 4. února 2016]. Dostupné na www, k dispozici >>> zde.


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz