K otázce „splatnosti“ pohledávek úpadce v konkurzu

V nedávné době jsme se v souvislosti s několika obchodními případy setkali s velice rozporuplnými výklady §14 odst. 1 písm. g) zákona 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů („ZKV“), který pojednává o otázce „splatnosti“ pohledávek úpadce v konkurzu. Zaznamenaný menšinový výklad předpokládal, že smyslem uvedeného ustanovení je jednorázové a trvalé „zesplatnění“ pohledávek úpadce.

Protože s tímto názorem nesouhlasíme, rádi bychom na základě historického vývoje úpravy popsali důvody, které nás vedou k závěru, že stávající úprava §14 odst. 1 písm. g) ZKV nesleduje trvalou změnu stavu pohledávek, ale toliko využití fikce splatnosti (za předpokladu splnění určitých podmínek).

Jedním z nejdůležitějších cílů konkurzního řízení bylo a zůstává vytvoření podmínek pro jednorázové, pokud možno konečné a zároveň co nejefektivnější a nejrychlejší uspokojení pohledávek úpadcových věřitelů. Nutným předpokladem ke splnění tohoto cíle je mj. i vytvoření podmínek, za kterých bude možné využít k uspokojení pohledávek věřitelů veškerých aktiv úpadce, včetně jeho pohledávek, které by jinak nebyly v době konkurzu splatné. Proto historické úpravy konkurzního řízení používaly různé varianty formulace zabývajících se splatností pohledávek úpadce.

Začněme u úpravy zákona 64/1931 Sb., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, který v § 16 odst. 1 stanovil, že „nedospělé pohledávky platí v konkursu za splatné“. Tehdejší praxe a judikatura z této formulace poměrně jednoznačně dovozovaly, že se jednalo toliko o fikci určenou pro potřeby konkurzního řízení (tj. jen o dočasnou změnu nahlížení pohledávky)[1].

Oproti tomu zavedl zákon o konkurzu a vyrovnání 328/1991 Sb. ve znění před novelou 94/1996 Sb. v původním zněním § 14 odst. 1 písm. g) bohužel poměrně nešťastnou formulaci, že „nesplatné pohledávky a závazky týkající se podstaty se stávají splatnými“. O výkladu a sledovaném cílu tohoto ustanovení byly vedeny poměrně bouřlivé diskuze. Část odborné veřejnosti zastávala názor, že se jedná o ustanovení sledující stejný cíl jako předválečná úprava, tj. jen dočasnou změnu režimu pohledávek pro konkurzní řízení. Naopak druhá část právnické veřejnosti právě z rozdílu formulace ustanovení oproti předválečnému znění (argument. „se stávají splatnými“ oproti „platí za splatné“) dovozovala, že zákonodárce má na mysli trvalou změnu ve splatnosti pohledávek.

Právě novela ZKV provedená zákonem 94/1996 Sb. však podle našeho názoru zcela jednoznačně rozptýlila pochybnosti o sledovaném cíli i výkladu, když se v podstatě formulačně vrátila k historické úpravě a stanovila, že „nesplatné pohledávky úpadce a jeho závazky, které mají být uspokojeny z podstaty, se považují v konkurzu za splatné“. Změna vede k opětovnému zavedení dříve typických znaků tohoto ustanovení, tj. koncipování ustanovení jako fikce (argumentuj. „považují se“), která je podmíněna předpokladem vztahujícím ji pouze ke konkurznímu řízení (argumentuj. „v konkurzu“).

Domníváme se, že z uvedeného je patrné, že stávající úprava tak, jak je obsažena v současně platném § 14 odst. 1 písm. g) ZKV, tedy nesleduje trvalou změnu splatnosti pohledávek, ale výhradně vytvoření podmínek v rámci konkurzního řízení, které umožní správci konkurzní podstaty další využití takovýchto pohledávek. Jestliže je použití fikce podmíněnou tím, že jde o pohledávku „úpadce v konkurzu“, tak argumentací a contrario je třeba dovodit, že pokud by daná pohledávka přestala být pohledávkou „úpadce“ či byla-li by mimo „konkurz“, nebude lze na ní fikci splatnosti vztáhnout a nastoupila by tak původní splatnost pohledávky.

Rácio této úpravy je pak možné sledovat hned v několika ohledech:

(i)                  režim pohledávek v případě zrušení konkurzu; a

(ii)                dopady „zesplatnení“ na jinak řádně plnící dlužníky úpadce;

ad (i) – v případech zrušení konkurzu ve smyslu § 44 odst. 1 písm. a), c) a f) ZKV nastává situace, kdy by předkonkurzní vztahy úpadce měly začít fungovat ve zcela normálním režimu, který předcházel prohlášení konkurzu (v případě §  44 odst. 1 písm. f) ZKV se totéž týká nástupce úpadce). Pokud by opravdu docházelo k trvalé změně ve splatnosti pohledávek, jak se stále část právnické veřejnosti snaží nesprávně dovozovat, byl by takový návrat k normálu z pochopitelných důvodů výrazně zhoršen[2].

ad (ii) – trvalou změnou splatnosti pohledávek by byly významným způsobem zasaženi všichni řádně plnící dlužníci úpadce. Ti by byli nuceni v poměrně krátké době a bez předchozího varování splatit své závazky, i když nebyli v prodlení a nijak tíživou situaci úpadce nezavinili, ani ji nemohli ovlivnit. Jako příklad mohou sloužit různé závazky s delší dobou splatnosti nebo závazky, jejichž plnění je rozvrženo do delšího časového období (např. leasingové vztahy, úvěrové vztahy, splátkové kalendáře apod.). Vymáhání takovýchto pohledávek najednou by nutně vedlo k dominovému efektu a často k ohrožení existence dotčených dlužníků. Naopak námi zastávaný výklad, že § 14 odst. 1 písm. g) ZKV je fikcí použitou pro pohledávky úpadce v konkurzu, dává možnost zabránit takovým negativním následkům tím, že pohledávky budou vyvedeny mimo konkurz například jejich postoupením. Nový věřitel již nebude pohledávky uplatňovat „v konkurzu“ a neuplatní se tedy fikce jejich splatnosti. Nutně nastoupí jejich původní splatnost[3].

Mgr. Renáta Zbranková, LL.M.                             

advokátka, advokátní kancelář Glatzová & Co.

Mgr. Ing. Jindřich Jelínek

advokát, advokátní kancelář Glatzová & Co.