K problematice výpovědi smluv o dodávce energií

Dne 28. dubna 2016 vydal Energetický regulační úřad výkladové stanovisko č. 10/2016,[1] v němž se zabývá otázkou výkladu ust. § 11a odst. 3 zák. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“). Energetický zákon totiž s účinností od 1. ledna 2016 umožňuje zákazníkovi v postavení spotřebitele vypovědět smlouvu o dodávce energií uzavřenou s držitelem licence distančním způsobem nebo mimo jeho obchodní prostory, a to ve lhůtě do patnáctého dne po zahájení dodávky elektřiny nebo plynu. Poměrně nešťastná formulace tohoto ustanovení vedla některé držitele licencí k tomu, že spotřebitelům, s nimiž byly smlouvy uzavřeny mimo obchodní prostory nebo např. po telefonu, nedovolili od smlouvy odstoupit v mezidobí od uzavření smlouvy do započetí dodávek energií. Spotřebitelé jsou však nejzranitelnější právě v případech, kdy smlouva není uzavírána obvyklým způsobem a na obvyklém místě. Jak na svých internetových stránkách varuje Energetický regulační úřad,[2] podomní prodejci často zákazníkům lživě namluví, že jejich stávající dodavatel ukončuje činnost, nebo že disponují pouze časově omezenou nabídkou, čímž zákazníkům neponechají čas na rozmyšlenou a vyžadují po nich okamžité rozhodnutí.

Vzhledem k nekalým obchodním praktikám podomních prodejců a k faktu, že někteří dodavatelé si vyložili výše zmíněné ustanovení energetického zákona v neprospěch spotřebitele, rozšířil Energetický regulační úřad výklad možnosti výpovědi smlouvy i na dobu, kdy je smlouva již uzavřená, avšak samotná dodávka energie od nového dodavatele ještě nezapočala. Energetický regulační úřad argumentuje v odůvodnění svého stanoviska zejména evropskými normami na ochranu spotřebitele, ale také samotným teleologickým výkladem. Byť uznává, že z jazykového výkladu nelze na rozšíření výkladu poukazovat automaticky, má se za to, že hlavním účelem zákonodárce je ochrana spotřebitele. K tomuto tvrzení Energetický regulační úřad mimo evropských norem analogicky přiřazuje i ust. § 1829 odst. 1 písm. a) zák. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kde je stanoveno, že v případě kupní smlouvy běží lhůta 14 dnů pro odstoupení od smlouvy ode dne převzetí zboží. K tomuto ustanovení pak bylo odbornou literaturou i judikaturou dovozeno, že zákazník může od smlouvy odstoupit ihned po jejím uzavření. Energetický regulační úřad tedy ve svém stanovisku plně převzal tento výklad a dotčeným subjektům doporučuje postupovat v souladu s tímto stanoviskem. Stejně tak doporučuje spotřebitelům, aby nerespektovali argumentaci dodavatelů, že smlouvu před začátkem dodávky energie vypovědět nemohou.  Ustanovení o tom, že výpovědní doba činí 15 dnů a počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi, se tímto výkladem nezměnilo.

Mimo tuto situaci výpovědi smlouvy jsou však spotřebitelé varováni i proti jiným, zdánlivě skrytým, ustanovením smluv o dodávkách energií. Mezi nejčastější „chytáky“ patří ustanovení o automatickém prodloužení smlouvy, i když byla uzavřena na dobu určitou. Zpravidla se tak smlouvy zas prodlouží o stejně dlouhou dobu, na jakou byly původně uzavřeny. Kvůli velké kritice tohoto automatického prodlužování zavedly společnosti do smluv ustanovení, že zákazník má možnost předem oznámit, že s automatickým prodloužením nesouhlasí. Někteří dodavatelé se však snaží i tuto možnost co nejvíce ztížit, a to buď složitým mechanismem oznamování s nadměrnými formálními požadavky, nebo tzv. dopočítáváním, kdy je zákazníkovi umožněno toto oznámení učinit jen v určité lhůtě před koncem smlouvy. Zdánlivě snadný termín oznámení např. do 120 dnů před skončení smlouvy navíc nemusí být vždy lehce určitelný, nehledě na to, že zákazník si toto ustanovení v obchodních podmínkách často přečte, až když mu automatické prodloužení smlouvy bezprostředně hrozí. Neznalost sice neomlouvá ani v tomto případě, avšak takové ujednání je považováno za nepřiměřené ujednání neprospěch spotřebitele dle ust. § 1813 zák. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a nemělo by k němu být přihlíženo. Hlavní rozhodnutí, zda takové ujednání je již nepřiměřeným, však závisí na posouzení soudem v každém konkrétním případě. Proto i zde platí, že je lepší se takovému posouzení předem vyhnout.

Závěrem tedy zbývá jen dodat, že aby se zákazník k řešení výše popsaných situací vůbec nemusel dostat, je záhodno řídit se hlavní zásadou, kterou ve svém vyjádření uvedla i předsedkyně Energetického regulačního úřadu A. Vitásková: „…je nutno důrazně varovat zákazníky, aby v žádném případě nepodepisovali podomnímu prodejci smlouvu nebo jakoukoli listinu bez toho, aby si ji přečetli a porozuměli jejímu obsahu.“[3] A pokud se již zákazník do takové situace dostane, aby se nebál využít všech zákonných ustanovení sloužících na ochranu spotřebitele, a neusnadňoval tak dodavatelům energií využívat jejich výhodnějšího tržního postavení.



Terezie Průšová,
právní asistentka,
studentka právnické fakulty


Seddons s.r.o., advokátní kancelář

Karlova 455/48
110 00 Praha 1

Tel.:    +420 221 771 711
Fax:    +420 222 316 805
e-mail:    seddons@seddons.cz


----------------------------------------------
[1] Dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[2] Dostupné na www, k dispozici >>> zde. 
[3] Dostupné na www, k dispozici >>> zde. 


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz