Kdo zodpovídá za vadu způsobenou software ve firmách?

Obchodní zákoník přinesl počátkem letošního roku několik zásadních změn. Jedna z nich umožňuje vzdát se přímo ve smlouvě práva na náhradu škody vzniklé v budoucnu. Jak se tato změna projeví v tak komplikované oblasti, jako distribuce a implementace software?

Funkčnost programu zaručí dodavatel

S vývojem, distribucí a implementací software je spojena nejen spousta práce, ale i řada právních problémů. Mezi evergreeny patří otázka odpovědnosti dodavatele vůči uživateli. Každý uživatel má s programem spojena určitá očekávání ohledně jeho funkčnosti. Dodavatel software se pak v rámci dodání mlčky nebo výslovně zaručuje, že jeho produkt skutečně takové funkční vlastnosti mít bude. Záruka za funkčnost může být výslovně upravena ve smlouvě, ale také nemusí. Pak často závisí skutečný rozsah záruky na všech okolnostech dodávky.

Funkčnost jednoduchých programů je v zásadě dána jednou pro vždy a problém s odpovědností zde většinou nevzniká. U složitějších aplikací zvláště u těch, které bývají vytvářeny nebo implementovány na míru, je situace komplikovanější. Přitom se může jednat o zcela běžnou softwarovou výbavu jako např. daňové programy. U těchto programů bývá často konkrétně dohodnut rozsah odpovědnosti za vady, způsob odstraňování problémů atp.; dodavatelé se často zavazují, že budou po určitou dobu poskytovat podporu, zajistí instalaci „záplat“ apod. Vedle toho se svými zákazníky někdy sjednávají i lhůty, ve kterých musejí být již vzniklé problémy vyřešeny. Možná je samozřejmě i dohoda, podle které určité chyby v chodu software nebudou považovány za porušení smlouvy, pokud je např. dodavatel odstraní ve stanovené lhůtě.

Nevzdávejte se náhrady na škodu

Dodavatel ale nemůže předvídat zcela všechny problémy a následky se také nemusí podařit odstranit v dohodnuté době. Co když se v tomto případě zastaví výrobní pás? Co když finanční instituce přijde o nemalé množství životně důležitých dat? Škoda (ať už se jedná o ušlý zisk, nebo dopady na pověst společnosti v případě přerušení provozu podniku) se může vyšplhat až do desítek milionů. Dodavatel pak musí v souladu se smlouvou nejen vyřešit nastalý problém, ale má také povinnost uhradit vzniklou škodu. A ta přitom často mnohonásobně překračuje hodnotu původní zakázky a zisk dodavatele software.

Povinnost k náhradě vzniklé škody až donedávna nešlo dále nijak omezit. Začátkem letošního roku však vstoupila v účinnost novela obchodního zákoníku, která přinesla významnou změnu v § 386 odst. 1. Toto ustanovení zní přesně: „Ve vztazích upravených tímto zákonem se lze dohodou vzdát práva na náhradu škody či toto právo omezit i před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout. Před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout, se však nelze vzdát práva na náhradu škody způsobené úmyslně ani toto právo omezit.“

Nové znění zákona tedy umožňuje vkládat do smluv (resp. do všeobecných obchodních podmínek) ustanovení, dle kterého se druhá smluvní strana práva na náhradu škody buď zcela, nebo částečně vzdává. Výjimku tvoří nárok na náhradu škody způsobenou úmyslně. Nárok na náhradu škody jí následkem toho nevznikne, případně vznikne jen do dohodnuté výše (např. jen do výše hodnoty zakázky). Je pravdou, že taková ustanovení se ve smlouvách často vyskytovala i dříve. Bylo tomu tak často v případech, kdy byla dodavatelem česká pobočka zahraniční společnosti nebo šlo o zahraniční dodavatele poskytující software přímo. Mnohé zahraniční právní řády totiž tuto možnost připouštějí. Pokud se však smluvní vztah řídil českým právem, bylo podobné ustanovení neplatné.

Zákon neříká, jak přesně by mělo být vzdání se formulováno. Formulace by mohla znít např. takto: „Zákazník se tímto vzdává vůči dodavateli náhrady škody, která mu v budoucnu vznikne v důsledku porušení povinností dodavatele vyplývajících z této smlouvy, a to ve výši překračující částku úplaty dodavatele dle této smlouvy, s výjimkou škody způsobené úmyslně.“

Nepřehlédněte důležitá ustanovení

Nová úprava tak dodavatelům přináší novou možnost, jak svou odpovědnost omezit. Pro zákazníky (a nejen pro ně) to naopak znamená nutnost ještě bedlivěji kontrolovat, co podepisují, a pozorně číst návrhy smluv připravené druhou stranou, resp. jejich všeobecné obchodní podmínky. Stačilo by totiž pouze přehlédnout ustanovení, kterým se vzdávají náhrady škody v důsledku porušení smlouvy druhou stranou, a v budoucnu by mohli být nemile překvapeni.

Lze si sice představit situace, kdyby soud rozhodl, že takové vzdání je neplatné. Mohlo by tomu tak být např. v případě, že takové ustanovení by bylo ve smlouvě pečlivě schováno v místech, kde by je i nejpečlivější čtenář smlouvy neočekával, nebo v případech, kdyby takové vzdání se bylo s přihlédnutím ke všem okolnostem v rozporu s dobrými mravy nebo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Avšak s ohledem na skutečnost, že vzdání se je nyní výslovně umožněno obchodním zákoníkem a na to, že smluvní strany budou podnikatelé (tj. subjekty, u kterých se předpokládá vyšší znalost obchodních smluv a profesionální přístup při jejich uzavírání) nelze očekávat, že by soudy poskytovaly nějakou zvýšenou ochranu osobám, které takovéto ustanovení přehlédnou; na první soudní rozhodnutí, která vnesou do problematiky trochu jasno, se bude několik let čekat.

Na okraj je nutno zdůraznit, že uvedená úprava je obsažena v obchodním zákoníku, a týká se tedy pouze vztahů, které mu podléhají. Pokud jde o smluvní vztahy podřízené občanskému zákoníku, zůstává vzdání se práva na náhradu škody před jejím vznikem nadále zakázané. Především případy, kdy je software dodáván nepodnikatelům (hlavně spotřebitelům), tak zůstávají novou úpravou nedotčeny a dodavatelé odpovídají za vzniklé škody v plné výši.

JUDr. Petr Dobeš, LL.M.Eur., Ph.D.