Kdy započne běžet promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním dle zrušeného rozhodnutí?

Občanský soudní řád umožňuje napadnout již pravomocné a vykonatelné rozhodnutí mimořádnými opravnými prostředky. Napadnout je lze i ústavní stížností. Pokud nebylo v řízení o nich rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, může se stát, že k jeho zrušení dojde po splnění či vymožení jím uložených povinností. V takovém případě je nutné odpovědět na otázku, za jakých podmínek se může povinný domáhat vrácení poskytnutého plnění a oprávněný bránit námitkou promlčení.

Podle § 451 odst. 1 OZ musí ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, toto obohacení vydat. V souladu s odstavcem 2 tohoto ustanovení je bezdůvodným obohacením mj. majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl. Tato skutková podstata bezdůvodného obohacení dopadá na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky.

Zrušením rozhodnutí, na jehož základě bylo plnění (dobrovolně) poskytnuto nebo vymoženo však k odpadnutí jeho právního důvodu vždy nedochází. Pro posouzení, zda právní důvod odpadl, je totiž nutné nejdříve určit, jaká právní skutečnost jím byla. Způsobí-li někdo jinému škodu a všechny předpoklady jeho odpovědnosti jsou naplněny, je touto hmotněprávní skutečností založen mezi ním a poškozeným právní vztah, jehož obsahem je povinnost škůdce škodu nahradit a právo poškozeného na tuto náhradu. Pokud poškozený musí své právo uplatnit v soudním řízení a soud jeho žalobě vyhoví, je tímto rozhodnutím sice mezi žalobcem (poškozeným) a žalovaným (škůdcem) založen další vztah procesní povahy, avšak hmotněprávní vztah, jehož obsahem je povinnost škodu nahradit, nadále trvá. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí do hmotněprávního vztahu mezi poškozeným a škůdcem nezasahuje, jde o rozhodnutí deklaratorní. Vlastností jím založeného procesněprávního vztahu je ovšem materiální právní moc a vykonatelnost, takže při vymáhání povinností škůdce v rámci exekuce hmotněprávní vztah zatlačuje do pozadí. Ten přesto nadále trvá, a to až do zániku splněním nebo jiným způsobem předvídaným hmotným právem. Je-li na základě deklaratorního soudního rozhodnutí nařízena exekuce a v jejím rámci je rozhodnutím uložená povinnost uspokojena, je bez ohledu na skutečnost, že exekuce byla (a mohla být) nařízena jedině na základě vykonatelného rozhodnutí, poskytnuto plnění k uspokojení pohledávky z hmotněprávního vztahu, která tím zanikne. Na tom nic nezmění ani případné následné zrušení deklaratorního rozhodnutí a chce-li se žalovaný domoci vymoženého plnění zpět, musí své právo uplatnit v soudním řízení a prokázat, že jeho důvod nespočíval ani v hmotném právu.

Protikladem deklaratorních rozhodnutím jsou v tomto ohledu rozhodnutí konstitutivní. Ta zakládají hmotněprávní vztahy, které do té doby neexistovaly, a jsou proto ve smyslu § 489 OZ právní skutečností. Půjde například o uložení povinnosti zaplatit přiměřenou náhradu při vypořádání podílového spoluvlastnictví dle § 142 odst. 1 OZ nebo povinnost nahradit náklady řízení. Bez takového rozhodnutí povinnost k plnění dle hmotného práva neexistovala. Platí to samozřejmě i pro rozhodnutí svojí povahou deklaratorní, tedy rozhodující o již existujících právech a povinnostech, jimiž soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, například přiznal na náhradě škody částku přesahující způsobenou škodu, nebo přiznal nárok, který vůbec neexistoval. Plnění získané na základě těchto rozhodnutí je po jejich zrušení bezdůvodným obohacením, a to ode dne právní moci zrušujícího rozhodnutí.

Tyto závěry potvrzuje i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci spis. zn. 28 Cdo 3113/2007 ze dne 11. října 2007 a na něj navazující rozhodnutí. V rozsudku ve věci spis. zn. 28 Cdo 2242/2010 ze dne 9. srpna 2010 se pak dovolací soud zabýval promlčením práva na vydání takového bezdůvodného obohacení.

Občanský zákoník obsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Podle § 107 odst. 1 OZ se toto právo promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že k bezdůvodnému obohacení došlo a kdo se na jeho úkor obohatil (subjektivní doba). Podle odstavce 2 se pak právo promlčí nejpozději za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let, ode dne, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo (objektivní doba).

Objektivní tříletá promlčecí doba začne běžet dnem, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, tedy dnem právní moci zrušujícího rozhodnutí. Dvouletá subjektivní promlčecí doba pak začne běžet dnem, kdy bude zrušující rozhodnutí doručeno tomu účastníku, který podle zrušeného rozhodnutí plnil (žalovanému). Tímto dnem se totiž o zrušení rozhodnutí, odpadnutí právního důvodu jím poskytnutého plnění, a potažmo bezdůvodném obohacení žalobce dozví.

Neplatí to ovšem bez výjimky. Jak již bylo řečeno, k odpadnutí právního důvodu dochází i při zrušení rozhodnutí, které sice bylo svojí povahou deklaratorní, jelikož rozhodovalo o hmotněprávním nároku existujícím bez ohledu na něj, avšak částka jím přiznaná a následně vymožená či dobrovolně poskytnutá tomuto hmotněprávnímu nároku neodpovídala. Bezdůvodné obohacení pak odpovídá rozdílu mezi částkou přiznanou zrušeným rozhodnutím, podle nějž bylo plněno a skutečnou výší hmotněprávního nároku. Pouze v tomto rozsahu totiž povinnost plnění ve hmotném právu oporu neměla. Výše tohoto rozdílu však bude zjištěna až v řízení následujícím po zrušení rozhodnutí a vrácení věci soudu, který rozhodnutí vydal, nebo soudu prvního stupně. Teprve právní mocí rozhodnutí v něm vydaném bude, resp. by mělo být (nedojde-li i k jeho zrušení) postaveno najisto, zda u žalobce k bezdůvodnému obohacení došlo a v jakém rozsahu. Až doručením tohoto rozhodnutí se tedy žalovaný dozví, že se žalobce na jeho úkor případně bezdůvodně obohatil a začne běžet subjektivní promlčecí doba jeho práva na vydání tohoto obohacení.

Mgr. Jan Pořízek