Kritéria pro přiznání bezplatné obhajoby podle Ústavního soudu

Jak bylo uvedeno výše, právo na bezplatnou obhajobu[1] upravuje § 33 odst. 2 TŘ, který stanoví, že „[o]svědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. (…)“ Otázkou však je, jak posoudit, že je obviněný skutečně nemajetný.

Na tomto místě je vhodné připomenout, že ÚS již zmírnil svůj dřívější a poněkud restriktivní přístup k nepřiznávání bezplatné obhajoby, která spočívala v praxi zakládající se na tzv. majetkové potencialitě. Tato praxe zohledňovala potenciální příjmy obviněného v budoucnosti, přestože nemusely nutně nastat. Po přehodnocení názoru ÚS tak soudy nově vychází výlučně ze stavu v době rozhodování. V této souvislosti lze odkázat např. na nález ÚS sp. zn. I. ÚS 3966/17 ze dne 23. 4. 2019. Tento přístup založený na doslovném znění § 33 odst. 2 trestního řádu se již stal součástí ustálené judikatury.[2]

Nález ÚS se konkrétně zabývá otázkou, zda lze upřít nemajetnému obviněnému bezplatnou obhajobu s odůvodněním, že náklady nutné obhajoby může hradit z nevyužité peněžité záruky, na kterou mu přislíbili půjčit jeho rodiče. Lze tedy odepřít bezplatnou obhajobu nemajetnému obviněnému, který si může za rozumných podmínek obstarat finanční prostředky od osob jemu blízkých?[3] Není překvapením, že soudy musí v takových případech zohlednit všechny okolnosti daného případu. Při tomto posouzení lze vycházet z kritérií předestřených právě v Nálezu ÚS. Obecné soudy však nesmí excesivně zasahovat do vlastnických práv osob blízkých obviněného.

Reklama

Padesát na padesát – patové situace mezi společníky a řízení sporu mezi nimi (online – živé vysílání) – 30.10.2025

30.10.2025 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

V kontextu Nálezu ÚS má soud při rozhodování o přiznání bezplatné obhajoby obviněnému při provádění majetkového testu postupovat následovně:

1. Vymezit potenciálně blízké osoby obviněného

ÚS se přiklonil k restriktivnějším pojetí osob, u kterých se má zjišťovat jejich možnost poskytnout finanční prostředky obviněnému. Dle ÚS lze uvažovat o osobách blízkých,[4] případně o osobách se vzájemnou vyživovací povinností.[5]

2. Posoudit majetkové poměry těchto blízkých osob

V této souvislosti je samozřejmě nezbytné postupovat přiměřeně a excesivně nezasahovat do práv dotčených osob. Nelze tedy například nepřiznat bezplatnou obhajobu obviněnému s odůvodněním, že jeho matka nebo sestra může prodat byt, ve kterém žije.

Při posuzování této otázky však bude soud často čelit informační nouzi, když prohlášení, kterým se nemajetnost dokládá,[6] ukládá uvést majetkové poměry pouze manžela, partnera či družky obviněného. V případě majetkových poměrů jiných osob tak bude soud zřejmě odkázán na dobrovolné poskytnutí informací ze strany obviněného.

3. Posoudit kontext majetkových vazeb mezi osobou blízkou a obviněným (kritérium naplnění dostupnosti finančních prostředků od osob blízkých)

Jako ilustrativní příklad lze uvést situaci, kdy rodiče obviněnému před zahájením trestního stíhání velkoryse přispívali na jeho živobytí. Jak ale postupovat v případě, kdy obviněný má s danou osobou sice normální vztah, nicméně mu tato osoba chce poskytnout peněžní prostředky pouze formou zápůjčky? V této souvislosti ÚS uvedl, že pokud by poskytnutí zápůjčky bylo za podmínek srovnatelných s tržními, tak by nepřiznání bezplatné obhajoby mohlo teoreticky v některých případech narazit na zákaz zohledňování majetkové potenciality obviněného.

S ohledem na shora uvedené pak ÚS uzavřel, že pokud je někdo ochotný zapůjčit obviněnému 200 000 Kč na věc A (v projednávaném případě na peněžitou záruku nahrazující vazbu), nelze automaticky uzavřít, že pro něj není problém poskytnout peníze i na věc B (na úhradu obhajného). Zásadní argument shledal ÚS v tom, že nejsou-li porušeny podmínky peněžité záruky (což může obviněný svým jednáním ovlivnit), získá obviněný celou částku zpět. U nákladů obhajoby je však situace odlišná, když toto nelze garantovat, což zároveň zvyšuje riziko pro zapůjčitele. Toto zvýšené riziko může logicky ovlivnit i ochotu zápůjčku vůbec poskytnout.

V projednávané věci tak měl soud jednak náležitě prokázat majetkové poměry blízké osoby, tak i její postoj k zapůjčení peněz pro úhradu obhajného. Závěrem lze uvést, že ÚS opět zdůraznil potřebu náležitého odůvodňování rozhodnutí soudů, která jsou bohužel stále často velmi stručná, nedostatečně odůvodněná až nesrozumitelná.

Mgr. Bc. Michaela Hlavatá, 
advokátní koncipientka