Nabytí vlastnického práva od neoprávněného převodce při jeho podnikatelské činnosti

Oproti generální klauzuli v § 1111 ObčZ je u všech nabývacích způsobů podle § 1109 ObčZ posíleno postavení nabyvatele tím, že dobrá víra nabyvatele se zde (v souladu s presumpcí dobré víry obsažené v § 7 ObčZ, jakožto základní zásadou soukromého práva) předpokládá. I při privilegovaných nabývacích způsobech musí být nabyvatel v dobré víře v oprávnění druhé strany převést vlastnické právo, nicméně zde ale dochází oproti generální klauzuli k otočení důkazního břemene, neboť je na původním vlastníkovi, aby prokázal, že nabyvatel nejednal v dobré víře. Presumpce dobré víry nabyvatele by nás však neměla vést k závěru, že se na nabyvatele v tomto směru nekladou žádné zvláštní požadavky, jelikož existence dobré víry nabyvatele se bude posuzovat objektivně (srovnej formulaci „vzhledem ke všem okolnostem“) a při případné nabyvatelově rezignaci na obvyklou míru opatrnosti[4] by nemělo být pro žalobce problémem absenci dobré víry u takového lehkomyslného nabyvatele prokázat. Lze souhlasit s komentářovou literaturou, že právě u nabytí od neoprávněného, kde je dobrá víra předpokladem odnětí práva jinému subjektu, by měla být existence dobré víry posuzována spíše přísněji[5], což ostatně dovodil již Ústavní soud ve své judikatuře[6] k § 446 obchodního zákoníku.

Nabytí od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku

Vymezení pojmu „podnikatel“ je po zrušení obchodního zákoníku zařazeno do občanského zákoníku jakožto obecného kodexu soukromého práva. V občanském zákoníku lze rozlišit čtyři skupiny podnikatelů.[7] Za podnikatele se považuje především ten, kdo podniká (resp. vykonává podnikatelskou činnost), tedy ten kdo vykonává samostatnou výdělečnou činnost vykonávanou na vlastní účet a odpovědnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Dále jsou za podnikatele považovány všechny osoby zapsané v obchodním rejstříku (§ 421 odst. 1 ObčZ) a ve vztahu ke spotřebiteli se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání (§ 420 odst. 2 ObčZ). Zákon stanoví vyvratitelnou právní domněnku, že podnikatelem je ten, kdo má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.

První podmínkou pro nabytí vlastnického práva od neoprávněného – podnikatele - za podmínek § 1109 písm. b) ObčZ je, aby převodce skutečně byl podnikatelem, avšak ve prospěch nabyvatele svědčí výše uvedené pravidlo, že za podnikatele se bude považovat i ten, kdo uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, ačkoliv jeho činnosti některý ze znaků podnikání schází. Při zkoumání splnění této podmínky je zapotřebí pracovat i s § 430 ObčZ a se zákonnou úpravou zastoupení podnikatele při provozu obchodního závodu a v jeho provozovně. Pro úplnost dodáváme, že právní postavení nabyvatele je nerozhodné, a pravidlo § 1109 písm. b) se uplatní jak při převodu vlastnického práva podnikateli, tak spotřebiteli.

Další podmínkou aplikace předmětného ustanovení je, aby k převodu došlo „při podnikatelské činnosti“. Dle našeho názoru (vycházejících částečně i z doktrinálního výkladu k § 261 zrušeného obchodního zákoníku) tato formulace zahrnuje ta právní jednání, která k podnikatelské činnosti mají přímý vztah. Nebude se tedy jednat jen o právní jednání, jimiž se bezprostředně realizuje předmět podnikání, ale i o ta jednání, která s podnikáním souvisí a jsou činěna ve vazbě na podnikatelskou činnost. Podmínku převodu při podnikatelské činnosti nebudou moci naplnit tzv. podnikatelé podle formy, tj. ty subjekty, které ačkoliv jsou zapsány v obchodním rejstříku a z toho důvodu se na ně pohlíží jako na podnikatele, tak žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjí, tj. např. společnosti s ručením omezeným či akciové společnosti založené k jiným než podnikatelským účelům.

Limitací nabytí vlastnického práva je dále kritérium „běžného obchodního styku“. Jaké smlouvy lze považovat za smlouvy uzavírané v rámci běžného obchodního styku, však nelze obecně vymezit, a tuto otázku výslovně neřeší občanský zákoník, zákon o obchodních korporacích ani jiný právní předpis. O jasné vymezení pojmu „běžný obchodní styk“ se v zásadě nepokouší ani komentářová literatura, když např. v komentáři k § 57 zákona o obchodních korporacích se uvádí: „Posouzení toho, zda je konkrétní smlouva smlouvou uzavřenou v rámci běžného obchodního styku, bude vždy velice těsně spjato s konkrétními okolnostmi každého případu.“[8] Při výkladu ustanovení § 1109 písm. b) je nutno posuzovat konkrétní skutkové okolnosti, a to optikou účelu daného ustanovení, kterým je podle našeho názoru usnadnit právní pozici nabyvatele vstupujícího do právního vztahu s podnikatelem - profesionálem, avšak tato ochrana nabyvateli náleží pouze v zákonodárcem vyjmenovaných typizovaných případech. Jednání mimo běžný obchodní styk nebo nesouvisející s podnikatelskou činností podnikatele (nebo s ní související pouze velmi nepřímo) budou posuzována v rámci obecné klauzule nabytí od neoprávněného, a to i když převodce je podnikatel.

Nabytí od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti obchoduje s použitými movitými věcmi

Upozorňujeme, že případy, kdy někdo získal v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje s takovými věcmi (typicky autobazar či second-hand), jsou upraveny speciálním ustanovením v § 1110 ObčZ a pravidlo z ust. § 1109 ObčZ je pro tyto případy „prodejů z druhé ruky“ dále modifikováno. V případech, kdy se obchoduje s použitým zbožím, je zákonným ustanovením prolomena ochrana dobré víry nabyvatele ve prospěch původního vlastníka.  Ust. § 1110  ObčZ stanoví povinnost vydat věc původnímu vlastníkovi, pokud ten prokáže ve lhůtě 3 let, že věc ztratil nebo že mu věc byla svémocně odňata. Situace se liší od nabytí od podnikatele dle § 1109 písm. b) ObčZ zejména tím, že původní vlastník nemusí prokazovat, že nabyvatel nebyl v dobré víře (která je však i zde podmínkou nabytí vlastnického práva), ale stačí mu prokázat pouze to, že věc ztratil nebo mu byla svémocně odňata.

Mgr. Aleš Hradil,
advokátní koncipient

DUNOVSKÁ & PARTNEŘI s.r.o.
advokátní kancelář

Palác Archa
Na Poříčí 24
110 00 Praha 1

Tel.: +420 221 774 000
e-mail: office@dunovska.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Původní návrh obsahoval výčet demonstrativní. Srov. § 964 odst. 1 verze návrhu z roku 2005 Dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[2] BORSÍK, Daniel. Nadobudnutie vlastníctva od neoprávneného ako prejav ochrany dobrej viery v komparatívnom súkromnom práve. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2013, č. 7, s. 245.
[3] Komplexní pojednání o problematice nabývání od neoprávněného viz HRADIL, Aleš. Nabytí od neoprávněného, Praha, 2014. Univerzita Karlova v Praze. Právnická fakulta. Dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[4] Srovnej usnesení NS ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 877/2009.
[5] DOBROVOLNÁ, Eva in SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 369.
[6] Usnesení ÚS ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01. 
[7] EICHLEROVÁ, Kateřina in ČERNÁ, Stanislava a kol. Podnikatel a jeho právní vztahy. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013. Scripta iuridica. s. 12.
[8] ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol. Zákon o obchodních korporacích: komentář. 1. vyd. V Praze: C. H. Beck, 2013, s. 148.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz