V posuzovaném případě se Nejvyšší soud zabýval posouzením, zda lze v případě zániku závazku splněním – vydáním bezdůvodného obohacení – analogicky aplikovat ustanovení o započtení a vice versa. V posuzovaném případě žalovaný užíval nemovitost, jež byla ve spoluvlastnictví s žalobci, nad rámec svého spoluvlastnického podílu, když si v nemovitosti zřídil penzion a restauraci a tím žalobcům znemožnil nemovitost užívat. Dle soudů tak žalovaný nabyl bezdůvodné obohacení a žalobcům tak přísluší náhrada za toto bezdůvodné obohacení. Soudy vypočetly výši bezdůvodného obohacení za pomoci znaleckého posudku jako poměrnou část obvyklého nájemného v daném místě a čase. Od této základní částky byla odečtena částka vzájemně započtené pohledávky žalovaného za žalobci. Žalovaný dále tvrdil, že žalobcům uhradil před podáním žaloby další částky; ty ale nebyly soudem od vypočtené částky odečteny, protože dle tvrzení soudu žalobce: „…svoji údajnou pohledávku řádně nezapočetl proti pohledávce žalobců.“ Jinými slovy soudy nižších stupňů požadovaly po žalovaném k plnění dluhu ještě další – kompenzační – úkon tak, aby pohledávka žalobců za žalovaným v plněné výši zanikla.

Nejvyšší soud v odůvodnění stávajícího rozsudku vychází předně z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017, který, taktéž v souladu s předešlou judikaturou, dovodil, že:

„Započtení je způsob současného zániku alespoň dvou vzájemných pohledávek zúčtováním (odpočtem), při němž dochází k oboustrannému uspokojení účastníků závazkového vztahu. Ve vztahu k pohledávce, proti které je započtení uplatněno (pasivně započítávaná pohledávka), jde o náhradní způsob uspokojení věřitele, který se obejde bez reálného poskytnutí předmětu plnění; namísto něj je poskytnuta hodnota spočívající ve zproštění vzájemného dluhu. Ve vztahu k pohledávce, která je k započtení použita (aktivně započítávaná pohledávka), představuje započtení faktické vymožení této pohledávky, a to bez souhlasu protistrany, případně i proti její vůli.“

Již tento závěr předvídá, že Nejvyšší soud nevnímá započtení jako klasické splnění, tj. vydání něčeho ke splnění závazku, ale charakterem v zásadě jako účetní operaci „bez reálného poskytnutí předmětu plnění“.

Reklama

Změna poměrů a vynucené změny smluv v praxi (online - živé vysílání) - 27.5.2022

27.5.2022 09:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Daný závěr byl dále rozveden rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2020, sp. zn. 23 Cdo 3273/2019, a to konkrétně s ohledem na bezdůvodné obohacení. Nejvyšší soud rozvádí, že:

„Ze shora uvedeného se podává, že pokud poškozený obdrží od obohaceného plnění, zaniká v tomto rozsahu jeho nárok vůči škůdci. Stejný závěr je nutno učinit i v případě, že k (částečnému) zániku závazku na vydání bezdůvodného obohacení dojde v důsledku započtení pohledávky poškozeného vůči obohacenému, neboť jak shora uvedeno, započtení představuje z hlediska věřitele hospodářsky srovnatelný způsob zániku závazku se splněním, neboť věřitelův nárok bývá uspokojen, jinými slovy započtení splnění nahrazuje. Oboustranné splnění vzájemných (započitatelných) pohledávek započtením odpadá.“

Rozsudek Nejvyššího soudu citovaný v úvodu tohoto článku výše uvedené závěry doplňuje a do důsledku staví najisto, že v případě splnění nelze analogicky požadovat stejné podmínky, jako při započtení. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2829/2021 tak Nejvyšší soud uzavírá, že:

„Splnění a započtení jsou tedy dva různé způsoby zániku závazku vyžadující naplnění odlišných skutečností a nelze je zaměňovat. Je-li obohaceným plněno ochuzenému na závazek (pohledávku) z bezdůvodného obohacení, zaniká v tomto rozsahu nárok ochuzeného na vydání bezdůvodného obohacení (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3273/2019) a není třeba ze strany dlužníka (obohaceného) žádného dalšího projevu, jak je tomu v případě zániku závazku v důsledku započtení.“

Byla tak odmítnuta argumentace soudů nižších stupňů, že byla-li žalovaným před zahájením řízení uhrazena část dluhu, měl během řízení žalovaný učinit další (kompenzační) projev tak, aby mohly být vzájemně započteny pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení. Do budoucna by tak mělo být dostatečně vyjasněné, že úhrada pohledávky z bezdůvodného obohacení nepotřebuje žádný další kompenzační projev, protože splnění není započtení.

Jaroslav Denemark