Neplatnost konkurenční doložky pro sjednání nižší než zákonné výše peněžitého vyrovnání

Podle § 310 odst. 1 ZP platí, že: „Byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti.“

Zákoník práce  neobsahuje vlastní úplnou úpravu právního jednání v pracovněprávních vztazích (srov. mj. nadpis hlavy V „Některá ustanovení o právním jednání“), pro tento případ se proto použije subsidiárně úprava uvedená v občanském zákoníku (§ 4 ZP).

Je-li výše peněžitého vyrovnání v konkurenční doložce sjednána v rozporu s § 310 odst. 1 ZP, tj. v nižší výši, než je výše přiměřená, pak je konkurenční doložka v části týkající se tohoto ujednání (§ 576 o. z.) částečně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 4 ZP ve spojení s § 580 odst. 1 o. z.), neboť to smysl a účel zákona (tj. zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance jakožto slabší smluvní strany) vyžaduje [§ 1a odst. 1 písm. a) ZP] a současně je tím narušen i veřejný pořádek (§ 1a odst. 2 ZP, srov. § 1 odst. 2 o. z.). Máme za to, že v uvedeném případě se jedná o neplatnost absolutní, neboť takové ujednání narušuje veřejný pořádek zjevně, jak to vyžaduje (§ 588 o. z.).

Tento náš závěr se opírá mj. o znění důvodové zprávy k zákonu č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva: „Pro pracovněprávní vztahy bude významné zejména ustanovení § 580 NOZ. Z něj vyplývá, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto výkladové pravidlo konvenuje se základními zásadami pracovněprávních vztahů (§ 1a zákoníku práce). Dosavadní úprava § 18 zákoníku práce, která v pracovněprávních vztazích vyjadřuje přednost relativní neplatnosti právních úkonů z hlediska jejich obsahu před jejich neplatností absolutní, nemůže v zákoníku práce napříště obstát.“

Z procesní opatrnosti však zaměstnancům doporučujeme, aby se neplatnosti v promlčecí lhůtě tří let (§ 629 odst. 1 o. z.), která počne běžet dnem následujícím po skončení pracovně právního vztahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2569/2015, ze dne 4. 5. 2016) radši dovolali pro případ, že by soudy dospěly k opačnému závěru, a to arci, že jde o neplatnost relativní.

Jak bylo výše naznačeno, předmětná vada nezpůsobuje neplatnost celé konkurenční doložky. Tento závěr vyplývá z § 577 o. z., který stanoví: „Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.“

Zaměstnanec by se měl proto žalobou u soudu nejprve domáhat změny určení nezákonného rozsahu peněžitého vyrovnání, může přitom pochopitelně požadovat vyrovnání vyšší, než je jedna polovina průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku,[1] soud však jeho návrhem vázán není. „Lhůtu pro uplatnění práva navrhnout změnu obsahu právního jednání zákon nestanoví, lze soudit, že toto právo proléhá promlčení v obecných promlčecích lhůtách podle § 619 a § 629 odst. 2.“[2] Petit může znít např. tak, že: „Peněžité vyrovnání sjednané v konkurenční doložce uzavřené dne xxx mezi žalobcem a žalovaným ve výši ABC za každý měsíc plnění závazku se dnem právní moci tohoto rozsudku mění na XYZ za každý měsíc plnění závazku.“

Nepůjde ani o žalobu na plnění, ani o určovací žalobu, nýbrž o tzv. právotvornou žalobu (rozhodnutí soudu tak bude mít konstitutivní povahu s účinky ex nunc). „Takové rozhodnutí není titulem pro výkon rozhodnutí (exekučním titulem), teprve tehdy, nebudou-li povinnosti změněné tímto rozhodnutím řádně splněny, se může oprávněný domáhat svého práva podáním žaloby na plnění [§ 80 písm. b) OSŘ].“[3]

Vzhledem k tomu, že v pracovně právních vztazích se uplatní princip, že: „Neplatnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám.“ (§ 19 odst. 3 ZP) měl by soud při zvažování, zda by zaměstnavatel k uzavření konkurenční doložky vůbec přistoupil, rozpoznal-li by neplatnost včas, vycházet právě z tohoto pravidla, neboť zamítnutí žaloby (aniž by neplatnost ujednání o výši peněžitého vyrovnání způsobil výlučně sám zaměstnanec) by šlo k tíži zaměstnance, tj. bylo by mu na újmu.

Ve shodě s judikaturou je však třeba zdůraznit, že: „Při posouzení otázky, zda některý z účastníků smlouvy (dohody) sjednané v pracovněprávních vztazích sám způsobil její neplatnost, nelze vycházet bez dalšího (automaticky) ze závěru, že u dvoustranného právního úkonu jeho neplatnost nemohl (vůbec) způsobit jen jeden z jeho účastníků, když ke smlouvě (dohodě) je třeba vždy projevů vůle obou stran, neboť v takovém případě by se institut relativní neplatnosti u smluv (dohod) nemohl uplatnit již na základě argumentu, že bez souhlasné vůle účastníků nemohlo ke smlouvě (dohodě) dojít a že tedy již jejím samotným uzavřením spoluzpůsobily neplatnost smlouvy (dohody) vždy obě strany (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2000 sp. zn. 20 Cdo 934/98), ačkoliv právní úprava obsažená v ustanovení § 20 zák. práce se nepochybně vztahuje také (a především) na dvoustranné právní úkony. Ke způsobení neplatnosti dvoustranného právního úkonu tedy nemůže dojít v důsledku pouhé účasti na uzavření smlouvy. V případě, že smlouva (dohoda) je postižena důvodem neplatnosti, je třeba se vždy - s přihlédnutím k okolnostem případu - zabývat tím, jak se účastníci konkrétně (fakticky) podíleli na utváření jejích obsahových náležitostí, zejména, kdo z nich a jak se "přičinil" o to, že smlouva (dohoda) byla postižena vadou, která způsobuje její neplatnost. Ten, jehož účast na smlouvě (dohodě) spočívala v pouhém přijetí návrhu (oferty) druhého účastníka, tedy nemohl způsobit (spoluzpůsobit) neplatnost uzavřené smlouvy (dohody).“ (viz již vzpomínaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2569/2015, ze dne 4. 5. 2016).




Mgr. Vladimír Janošek, advokát

trvale spolupracující s ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.

V Jámě 699/1
110 00 Praha 1

Tel.:    +420 731 773 563
e-mail:    janosek@arws.cz




Mgr. Jakub Oliva,
právník v ARROWS advokátní kancelář, s.r.o.
 
V Jámě 699/1
110 00 Praha 1

Tel.:    +420 732 441 267
e-mail:    oliva@arws.cz


___________________________________
[1] Ust. § 310 odst. 1 ZP hovoří o přiměřeném vyrovnání, kterým ovšem nemusí být vyrovnání automaticky v zákonem stanovené minimální výši. Přiměřenost je tudíž třeba posuzovat vzhledem k okolnostem konkrétního případu.
[2] Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, 2400 s., komentář k § 577 o. z.
[3] Op. cit. sub. 2., komentář k § 577 o. z.



© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz