Ručení řeší občanský zákoník v ustanovení § 2018- až 2028 zák.č. 89/2012 Sb., kde explicitně stanoví, jakým způsobem má ručitelské prohlášení být sjednáno.

Ručitelské prohlášení je platné, pokud splňuje veškeré zákonem stanovené náležitosti, tj. je určité, je uzavřeno písemně s vyslovením přijetí ručitele věřitelem a dále, v souladu s platnou judikaturou jsou uvedeni a správně označeni věřitel, dlužník a ručitel, je vymezen určitý, ručením zajišťovaný, závazek a projev vůle ručitele, že tento závazek uspokojí, neučiní-li tak dlužník a zajišťovaný závazek je identifikován tak, že je nezaměnitelný s jiným závazkem [2].

Občanský zákoník vyžaduje, na rozdíl od předchozí právní úpravy [3], akceptační projev věřitele (§2018 odst. 1),  což by na jednu stranu mohlo ochránit věřitele od nezpůsobilého ručitele, avšak na druhou stranu při nepoctivém chování věřitele by mohlo znamenat i vnucení závazku nezpůsobilému ručiteli.

Zajímavé je, že postačí pouhé uvedení a označení věřitele a pohledávky, pokud ručitelské prohlášení odkazuje na zajištěný závazek předmětné smlouvy. Tak, se např. Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že označení věřitele termínem „Sparkasse“ v ručitelském prohlášení je nezaměnitelným označením věřitele a pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy znamená všechny pohledávky vzniklé na základě této úvěrové smlouvy [4].

Navíc Nejvyšší soud [5] upřesnil, že pokud má závazek ručení veškeré zákonem požadované náležitosti, je možné jej zahrnout i do všeobecných smluvních podmínek a tímto i nadále zůstává platným. Nebrání platnosti ručení ani nedostatek způsobilosti dlužníka  zavazovat se k povinnostem, pokud o tom ručitel při převzetí ručitelského závazku věděl nebo vědět musel (§2019 odst.2).

Nezaleží na tom,  jde-li o dosud neexistující dluh, tedy dluh budoucí nebo podmíněný, nebo soubor dluhů určitého druhu (§2019 odst. 1). Také pokud jde o část dluhu, tak se nesnižuje rozsah ručení částečným plněním (§ 2020),  zůstává-li dluh ve výši, v jaké byl zajištěn ručitelským prohlášením / ručením.

Jinými slovy ze zákona a ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ručitelské prohlášení, pokud je sjednáno písemně a s odkazem na předmětnou smlouvu, je skoro vždy platné [6]. V praxi je dost časté zneužití ručitelského prohlášení, kdy ručitelé, kteří nebyli předem seznámeni s obsahem ručení, se snaží u soudu domoci prohlášení neplatnosti ručení. Nicméně soud se často zabývá související a předběžnou otázkou určení naléhavého právního zájmu, aniž by rozhodoval o meritu věcí platnosti ručení [7]. A v případě, že naléhavý právní zájem nebude určen, pak ani o platnosti ručení nebude rozhodnuto.