Ministerstvo spravedlnosti nedlouho po nabytí účinnosti oddlužovací novely[4] dokončilo a s mimořádným urychlením vládě předložilo nový návrh novely insolvenčního zákona, který do českého právního řádu transponuje koncept tzv. druhé šance podle hlavy III směrnice o restrukturalizaci a insolvenci (dále také jen „směrnice“). Cílem článku je alespoň v hrubých rysech nastínit východiska a nejdůležitější body návrhu, který pro účely dalšího textu označujme za „transpoziční novelu“.

Transpoziční novela představuje relativně stručný a vcelku monotematický návrh, který respektuje výsledky dosažené oddlužovací i akreditační novelou insolvenčního zákona. Zůstávají zachovány existující prvky ochrany věřitelů i zákazy opakování oddlužení. Nadále zůstává preferovaným způsobem oddlužení plnění splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty maximalizující uspokojení věřitelů, uplatní se pravidlo minimální splátky (tj. ono populární pravidlo „1+1“) nebo kategorický požadavek na hrazení běžného výživného.

Z pohledu autora je též důležité zmínit, že se na rozdíl od nedávné legislativní činnosti Ministerstva spravedlnosti v oblasti insolvenčního práva nejedná o reakci na koronavirovou situaci (jakkoliv by tomu extrémně akcelerovaný legislativní průběh nasvědčoval), nýbrž o dlouho diskutované a plnohodnotné koncepční řešení transpozice evropské legislativy.

Sjednocení tříleté doby oddlužení pro všechny typy fyzických osob

Dominantním prvkem transpoziční novely je sjednocení tříleté doby oddlužení pro všechny podnikající i nepodnikající fyzické osoby, a to nezávisle na způsobu získávání příjmů nebo původu dluhů. Existující privilegovaný režim tříletého oddlužení vyhrazený jen zranitelným kategoriím dlužníků se tedy stává obecným standardem.

V daném ohledu vychází návrh vstříc obligatorním i fakultativním ustanovením směrnice.[5] Zároveň fakticky navazuje na lex COVID Justice I.[6] z dubna 2020, který v předstihu definitivně zrovnoprávnil přístup k oddlužení i osobám s dluhy z podnikání. Právě princip rovnosti a poskytnutí rovné příležitosti pro získání druhé šance silně rezonuje důvodovou zprávou.[7] Vedle toho předkladatel bral v úvahu v praxi mimořádně obtížné rozlišování podnikatelů a spotřebitelů a reálné riziko vzniku sporů o právní status dlužníka, který by byly schopny paralyzovat úvodní fázi insolvenčního řízení.

Zkrácení doby oddlužení si vyžádalo provedení řady procesních úprav. Tříletá doba oddlužení nedává záruku toho, že insolvenční správce bude schopen dokončit zpeněžování majetkové podstaty včas. Obdobně by zůstávalo nejisté, zda by byly včas vyřešeny incidenční spory a další otázky významné pro určení rozsahu majetkové podstaty dlužníka.

Transpoziční novela řeší tento problém procesním odloučením rozhodnutí o přiznání osvobození od placení dluhů a rozhodnutí o vzetí na vědomí splnění oddlužení. V určitém ohledu tím vzniká nová fáze oddlužení. V ní vůči dlužníku pozbydou účinnosti prakticky všechna dosavadní omezení a bude efektivně „oddlužen“ nejpozději po 3 letech od schválení oddlužení. To na druhou stranu neznamená ukončení jeho účasti v insolvenčním řízení, nebrání dokončení zpeněžení jeho majetku, ani pokračování v řešení sporných otázek, mohou-li mít vliv na uspokojení věřitelů.

Využití deponovaných částek po povolení oddlužení

Transpoziční novela též přináší nový nástroj efektivního uhrazování běžného výživného a zálohy na odměnu a hotové výdaje insolvenčního správce již ve fázi po povolení oddlužení.

V praxi nezřídka dochází k situacím, kdy je na základě vedení exekuce dlužníku deponována u zaměstnavatele značná část mzdy či platu, ačkoliv je současně povinen hradit měsíční zálohu v typické výši 1.089 Kč ze své nezabavitelné částky. Je-li vedena exekuce na dlužné výživné, srážky jsou prováděny i z druhé třetiny a průměrné měsíční výživné v oddlužení ve výši 2.200 Kč[8] na dítě je dlužník nucen hradit ze své nezabavitelné částky.

Řešení obsahuje právě pojistku, aby nedocházelo k odčerpávání deponovaných srážek jindy než v případech, kdy disponibilní příjem dlužníka nad úrovní nezabavitelné částky nepostačuje k hrazení takových pohledávek.

Zjednodušení postupu určení splátky OSVČ

Transpoziční novela přináší modifikaci v zákonné hierarchii postupů pro určení splátky podnikajících fyzických osob. Nově se insolvenčnímu správci nabízí dvě rovnocenné alternativy. Buď bude nadále vycházet ze zjištěného zisku dlužníka, nebo se vydá cestou určité „kvazi-dohody“. Zákonnými limity dohody s dlužníkem nadále zůstává odhad očekávaných budoucích měsíčních příjmů a výdajů, které lze dedukovat zpravidla (nikoliv výlučně) z rozdílu reálně dosažených příjmů a reálně vynaložených výdajů za dobu podnikání dlužníka. Dle autora zavádí tento model flexibilnější řešení, které sice po insolvenčním správci vyžaduje provedení kvalifikovaného posouzení disponibilních příjmů dlužníka, aniž by jej nutilo do rigorózního přezkumu často neexistujícího účetnictví.[9]

Revizní mechanismus pro určení referenční srážky rovněž dozněl určitých změn. Ukáží-li se výchozí hodnoty předpokládaných příjmů a výdajů dlužníka diametrálně odlišnými od skutečnosti, insolvenční správce navrhne insolvenčnímu soudu změnu rozhodnutí o schválení oddlužení. A protože představa dlužníka o své referenční srážce se od představy insolvenčního správce pochopitelně může lišit, přiznává se mu právo podat odvolání proti určení výše referenční srážky.

Permanentní úleva insolvenčním soudům v doručování

Závěrem stojí též za zmínku, že transpoziční novela přebírá z lex COVID Justice I. úpravu doručování a činí ji permanentním. Osobám s právem podat opravný prostředek by tedy již neměla být rozhodnutí insolvenčního soudu doručována zvláštním způsobem, nýbrž zůstanou trvale odkázány na insolvenční rejstřík.

Závěr

Transpoziční novela byla dokončena s mimořádným urychlením a neprošla standardní oponenturou odborné veřejnosti v meziresortním připomínkovém řízení. Na druhou stranu předkládané řešení nelze považovat za blesk z čistého nebe. Na různých odborných fórech již dříve rezonovala otázka optimální transpozice směrnice. Alespoň ze subjektivního pohledu autora diskuse vždy docházela víceméně ke stejnému závěru, a sice že z teoretických a praktických důvodů je plně racionální zavést univerzální režim oddlužení nerozlišující mezi podnikateli a spotřebiteli.

Jakkoliv lze na tento závěr nahlížet jako na revoluční, z pohledu evropské legislativy se ve skutečnosti jedná o organický vývoj aproximace národních právních řádů reflektující obsah nezávazného doporučení o novém přístupu k neúspěchu k podnikání a k platební neschopnosti z roku 2014[10]. Třebaže toto doporučení nebylo závazné, některé členské státy se jím skutečně inspirovaly a zahájily příslušné legislativní práce (Polsko, Rakousko). Evropská komise následně provedla dvě vyhodnocení provádění tohoto doporučení v letech 2015 a 2016[11], ze kterých vyplynulo, že pouze minimum členských států iniciovalo příslušnou změnu.[12] Ve skutečnosti ovšem většina členských států tento materiál nijak nereflektovala. Pravda, nedostatek reflexe typicky spočíval spíše v délce doby oddlužení, nikoliv rozlišování podnikatelů a spotřebitelů, což byl naopak dlouhodobý deficit českého insolvenčního práva. Autorovi konečně není známo, že by byla o výše zmiňovaných materiálech vedena v příslušných kruzích seriózní debata.

Dosti komplikovaný průběh projednávání původní oddlužovací novely Poslaneckou sněmovnou zřetelně demonstroval, že se přístup různých politických a občanských uskupení k řešení dluhových pastí fyzických osob v České republice diametrálně odlišuje. Autor tedy vcelku nepochybuje, že se v nejbližší době na půdě Parlamentu ČR rozhoří intenzivní debata.

Mgr. Ondřej Zezulka, Ph.D.[1]
(vrchní ministerský rada oddělení civilního práva procesního a insolvenční legislativy, Ministerstvo spravedlnosti)