Opomíjené náklady zaměstnavatele spojené s pracovním úrazem zaměstnance

Právní úprava

V souladu s ustanovením § 55 zákona 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) je zdravotní pojišťovna oprávněna požadovat po třetí osobě náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání třetí osoby vůči pojištěnci.

Ačkoliv je nárok zdravotní pojišťovny podle výše uvedeného ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění nazýván regresní náhradou, je svou povahou nárokem na náhradu škody spočívající v tom, že pojišťovna uhradila náklady na léčení svého pojištěnce v příčinné souvislosti s tím, že mu bylo zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby způsobeno poškození zdraví.[1]

„Regresní nárok“ zdravotní pojišťovny vůči třetí osobě

Zdravotní pojišťovny na základě výše uvedeného ustanovení po zaměstnavatelích požadují uhrazení nákladů léčení vzniklých v důsledku pracovního úrazu zaměstnance, pokud k pracovnímu úrazu došlo v důsledku zaviněného protiprávního jednání zaměstnavatele.

Za zaviněné protiprávní jednání se přitom považuje také zaviněné porušení povinností souvisejících se zajištěním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany zaměstnavatele. Jedná se například o případy, kdy zaměstnavatel neposkytne zaměstnancům v rozporu s právními předpisy osobní ochranné pracovní prostředky.

Zdravotní pojišťovna se může po zaměstnavateli domáhat náhrady nákladů léčení také v případě, kdy poškozenému zaměstnanci újmu na zdraví způsobil úmyslným nebo nedbalostním protiprávním jednáním jiný zaměstnanec zaměstnavatele při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s tím.[2] Nárok zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů je tak dán například i v případě, kdy zaměstnanec zaměstnavatele druhému zaměstnanci zaviněně způsobí zranění při plnění pracovních úkolů. Zaměstnavatel pak může požadovat náhradu nákladů uhrazených zdravotní pojišťovně po zaměstnanci, který poškozenému zaměstnanci újmu způsobil, v rámci daném právními předpisy.

Došlo-li k pracovnímu úrazu také v důsledku spoluzavinění poškozeného zaměstnance, nárok zdravotní pojišťovny na náhradu škody je dán jen u té části nákladů, které jsou v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním zaměstnavatele.[3]

Zdravotní pojišťovna se však nemůže domáhat náhrady nákladů léčení vůči zaměstnanci - pojištěnci, jestliže si zranění způsobil sám bez zavinění zaměstnavatele.[4] O takový případ jde, pokud si například zaměstnanec způsobí poranění pouze v důsledku vlastní neopatrnosti.

Je „regresní nárok“ kryt zákonným pojištěním zaměstnavatele?

Na základě zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele při pracovním úrazu má zaměstnavatel právo, aby za něj příslušná pojišťovna nahradila újmu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Zákonné pojištění se tak vztahuje pouze na náhradu újmy, která vznikla zaměstnanci.

Nárok zdravotní pojišťovny tedy není kryt zákonným pojištěním odpovědnosti zaměstnavatele při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání.

Uplatní-li příslušná zdravotní pojišťovna vůči zaměstnavateli nárok na náhradu nákladů léčení poškozeného zaměstnance, musí zaměstnavatel prokázat (například předložením příslušných podkladů o vyhodnocení rizik), že k pracovnímu úrazu nedošlo v důsledku jeho zaviněného protiprávního jednání.




Kateřina Demová,
advokátka

 
Dvořák Hager & Partners, advokátní kancelář, s.r.o.

Oasis Florenc
Pobřežní 12
186 00 Praha 8

Tel.:    +420 255 706 500
Fax:    +420 255 706 550
e-mail:    praha@dhplegal.com


----------------------------------
[1] Viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 279/2001 ze dne 14. 11. 2002.
[2] Viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 670/2005 ze dne 18. 5. 2006 nebo 25 Cdo 2625/2006 ze dne 24. 9. 2008.
[3] Srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1113/2002 ze dne 31. 3. 2003 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1005/2003 ze dne 18. 6. 2003.
[4] Srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 4/2003 ze dne 18. 2. 2003.


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz