Porušení právních norem stanovených na ochranu života a zdraví zadržených osob a následky jejich porušení

Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021 (dále jen „rozsudek“), uzavřel, že dojde-li k porušení právních norem stanovených na ochranu života a zdraví osoby, jež byla zadržena a umístěna do policejní cely, je zpravidla dána příčinná souvislost mezi tímto porušením a újmou na zdraví či úmrtím dané osoby, ledaže by bylo prokázáno, že by k poškození jejího zdraví nebo k jejímu úmrtí došlo i tehdy, kdyby uvedené porušení nenastalo.

V daném případě šlo o to, že příslušníci Policie ČR v lednu roku 2016 zadrželi muže podezřelého ze spáchání zločinu krádeže[3], zločinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení[4] a přečinu poškození cizí věci.[5] Podezřelého následně vyšetřil lékař, který uzavřel, že je schopen policejních úkonů a lze jej umístiti do policejní cely. Zadržený ve věci vypovídal, přičemž se ke spáchání trestné činnosti doznal a avizoval, že celé věci lituje a chtěl nahradit vzniklou škodu.

Nicméně zasahující policisté:

1. zadrženému při osobní prohlídce a před jeho umístěním do cely sice odebrali tkaničky z bot, avšak mu ponechali mikinu s pevně všitou tkaničkou na stahování v kapuci;
2. nejpozději v době od 19:15 hodin neurčili konkrétní osobu odpovědnou za střežení zadrženého; a
3. umístili jej do policejní cely.

Ještě téhož dne po 20:00 hodině došlo k úmrtí zadrženého, a to oběšením na tkaničce od mikiny na mříži policejní cely. Jeho tělo bylo nalezeno ve 20:40 hodin bez známek života.

Reklama

Základy práce s AI pro právníky a poradce (online - živé vysílání) - 14.1.2026

14.1.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Matka nezletilé dcery zadrženého pak podala žalobu na Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti, kterou se domáhala zaplacení nemajetkové újmy ve výši 5.000.000 Kč za ztrátu životního partnera (zadrženého), náhrady škody ve výši 18.901 Kč spočívající v nákladech na jeho pohřeb a měsíční renty ve výši 8.000 Kč, neboť touto částkou jí měl zadržený přispívat na společnou domácnost. Žalobu odůvodnila tím, že jí vznikla újma úmrtím zadrženého, ke kterému došlo v důsledku nesprávného úředního postupu policejního orgánu. Ve smyslu § 13 odst. 1 věty první zákon č. 82/1998 Sb.,[6] totiž platí, že „stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.“ Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon.

Soud I. stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany zasahujících policistů, kteří byli uznáni vinnými ze spáchání kázeňského přestupku.[7] Avšak dle jeho názoru nebylo možné uzavřít, že by tento nesprávný úřední postup byl takovou příčinou, bez jejíž existence by nevznikl škodný následek – úmrtí zadrženého, když dokonané suicidální jednání bylo svobodným rozhodnutím zadrženého, který k jeho realizaci vyvinul dostatek vnitřní odvahy a úsilí.

Soud I. stupně se mimo jiné zabýval i otázkou, zda je vůbec možné nalézt věc, kterou by objektivně nešlo zneužít k ohrožení vlastního života, neboť téměř ze všech oděvů lze vytvořit škrtidlo a sebepoškodit se dá i údery o zeď. Podle soudu I. stupně též nebylo prokázáno, že by úmrtí zadrženého bylo v příčinné souvislosti s tím, že nebyla určena osoba odpovědná za jeho střežení. Přitom předeslal, že i kdyby tato osoba určena byla, bylo by její povinností osobně zkontrolovat zadrženého minimálně jednou za hodinu.[8] Tento interval však dle jeho názoru umožňuje osobě v cele mít dostatek času k realizaci sebevražedného záměru.

Žaloba tak byla zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Nicméně odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, neboť považoval za správnou úvahu soudu I. stupně o tom, že nebýt nesprávného úředního postupu spočívajícího v neodebrání mikiny s integrovanou tkaničkou, mohl zadržený sebevraždu spáchat i prostřednictvím jiné části oděvu. Dále odvolací soud uzavřel, že jakkoliv bylo umístění zadrženého do cely shledáno nesprávným úředním postupem, pak tato skutečnost nemohla v zadrženém vyvolat rozhodnutí spáchat sebevraždu. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu tak stojí na právním závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy na straně žalobkyně.

Žalobkyně se však s tímto závěrem neztotožnila a rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním. A tak se případem zabýval Nejvyšší soud, který v rozsudku nejprve připomněl, že zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění následujících předpokladů:

1. nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí,
2. vznik škody,
3. příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich. Příčinná souvislost se totiž nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, v tomto směru se tak jedná o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.[9]

Příčinná souvislost je tak jedním z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu a ve smyslu ustálené judikatury je dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého chodu věcí i obecné zkušenosti, adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události.[10]

Nejvyšší soud pak v rozsudku připomněl: „V režimu zák. č. 82/1998 Sb. se o vztah příčinné souvislosti jedná, vznikla-li újma následkem nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tedy je-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup a újma ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, k újmě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává; příčinou újmy může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou.“

V rozsudku pak Nejvyšší soud uzavřel, že „sebevražedný záměr, tedy rozhodnutí zadrženého spáchat sebevraždu, byl bezprostřední příčinou jeho úmrtí, bez něhož by ke vzniku újmy nedošlo. K dokonání sebevražedného úmyslu však došlo po jeho zadržení policisty, kteří, v rozporu s právními předpisy, zadrženému neodebrali mikinu s tkaničkou, čímž došlo k jednoznačnému porušení norem sloužících k ochraně života a zdraví zadržených osob.“

Jak už bylo předesláno v úvodu, povinnost chránit zdraví a pohodu zadržených osob zahrnuje též povinnost přijmout přiměřená opatření k ochraně těchto osob před sebepoškozením. V rozebíraném případě bylo prokázáno, že policisté porušili opatření přijatá na ochranu zdraví a života zadrženého. Odvolací soud však bez provedení jakéhokoliv dalšího dokazování uzavřel, že zadržený mohl dokonat sebevražedný čin i prostřednictvím jiné části oděvu či jiným způsobem. S tímto závěrem se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, neboť dle jeho názoru je nesprávná úvaha o tom, že neodebrání mikiny zadrženému nemohlo a priori představovat jednu z rozhodujících příčin přičitatelných žalované z hlediska smrti a tao úvaha pomíjí teorii ochranného účelu normy.[11]

Nejvyšší soud tak rozhodnutí nižších soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na odůvodnění svého postupu Nejvyššího soudu mimo jiné uvedl: „Pokud v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů spočívajícím v porušení ochranné normy přijaté k ochraně života a zdraví zadržených osob, pak v případě, že v navazujícím řízení nebude žalovanou spolehlivě prokázáno, že by zadržený spáchal sebevraždu i přes dodržení citovaných povinností policistů (odebrání mikiny a provádění kontrol ve stanovených časových intervalech), bude podmínka naplnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem policistů a vzniklou škodou dána. Řečeno jinak: porušení ochranného účelu normy ze strany škůdce zpravidla předpokládá existenci příčinné souvislosti i navazující vznik jeho odpovědnosti za škodu či újmu tehdy, spočívá-li škoda (újma) v porušení toho právem chráněného zájmu, k jehož ochraně byla daná norma přijata. Je pak na škůdci, aby závěr o předpokládané existenci příčinné souvislosti vyvrátil prokázáním takové (jiné) skutečnosti, která je způsobilá vést k přetržení příčinné souvislosti.“

 Závěr

Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, která je v takových případech v postavení žalované, tak bude muset vždy prokázat, že by zadržený spáchal sebevraždu, případně si ublížil na zdraví, i kdyby zasahující policisté dodrželi relevantní právní předpisy (v rozebíráním případě například tím, že by zadrženému odebrali mikinu a prováděli jeho kontrolu minimálně jednou za hodinu). Pokud by toto neprokázala, byla by dána podmínka naplnění příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem policistů a vzniklou škodou.

Je tomu tak zejména proto, že zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu, pro jejíž vznik je zapotřebí, aby byly současně splněny tři předpoklady, a to nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Zde se nevyžaduje zavinění škůdce jako další nezbytný předpoklad pro vznik odpovědnosti za újmu. Zavinění je totiž dalším předpokladem pro vznik subjektivní odpovědnosti. Objektivní odpovědnosti dle zákona č.  82/1998 Sb. se navíc nelze zprostit (liberovat), a ani není možné se vyvinit (exkulpovat) prokazováním, že škůdce škodu nezavinil, protože v tomto případě se zavinění nezkoumá.  

Mgr. Hana Šarochová,
advokátní koncipientka