Právní režim uznání dluhu vzniklého před 1.1.2014

V naší právní praxi vyvstala otázka, jak naložit s uznáním dluhu (resp. závazku) vzniklého za staré právní úpravy dle zákona 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, které bylo učiněno až po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen NOZ). Jelikož elektronické informační zdroje se této konkrétní otázce nijak zevrubně nevěnují, museli jsme se do jejího řešení pustit vlastními silami za pomocí výkladu právních norem a jejich judikatorní interpretace.

Prvotní myšlenkou, stojící na počátku dilematu jakému právnímu režimu uznání dluhu podřídit, byla myšlenka, že uznání dluhu je právním jednáním samo o sobě, přičemž je-li činěno po 1. 1. 2014, mělo by se tak nutně řídit novou právní úpravou, tedy splňovat zákonné náležitosti vymezené v § 2053 NOZ. Rovněž jeho důsledky, tedy započetí běhu nové desetileté promlčecí lhůty, by měly být v takovém případě dovozovány z příslušného ustanovení NOZ (§ 639).

Pokud bychom uznání dluhu přisoudili samostatný charakter, jak lze dovozovat např. z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 493/2005, ze dne 28. 2. 2007, mohlo by se zdát, dle dikce § 2053 NOZ, že prohlásí-li dlužník že dluh splní, má se za to, že dluh existuje, trvá a promlčen bude za 10 let ode dne uznání. V praktickém životě věřitelů by šlo zcela jistě o vítané zjednodušení jejich pozice.

Na druhé straně stál nicméně názor, že uznání dluhu, ač má povahu samostatného právního jednání, je svými důsledky vždy akcesorické k hlavnímu právnímu vztahu, který se na základě přechodného ustanovení § 3028 odst. 1 NOZ řídí nepochybně obchodním zákoníkem. Jestliže budeme posuzovat promlčení nároku vyplývajícího z úvěrové smlouvy, vždy se budeme nejprve zabývat jeho režimem a na základě již uvedeného jej podřídíme obchodnímu zákoníku.

Obchodní zákoník stanovil zásadně promlčecí lhůtu čtyřletou, přičemž ji limitoval objektivní desetiletou lhůtou. K dichotomii starého soukromého práva, jejímž projevem byla existence dvou kodexů, občanského (z. 40/1964 Sb.) a obchodního zákoníku, se v důsledku toho vázala rovněž dichotomie některých soukromoprávních institutů. Takovými instituty byly uznání dluhu dle § 558 občanského zákoníku a uznání závazku dle § 323 obchodního zákoníku. V právních vztazích, podléhajících obchodněprávnímu režimu, bylo vyloučeno, aby právní úkon (dnešní terminologií právní jednání) vyjadřující vědomí dlužníka o existenci a trvání dluhu byl považován za uznání dluhu dle občanského zákoníku.

Byl-li primární právní vztah posouzen jako obchodněprávní, byly i učiněné právní úkony posuzovány dle norem obsažených v obchodním zákoníku, a teprve v případě absence norem v obchodním zákoníku bylo subsidiárně postupováno podle norem občanského zákoníku. Takovým případem nicméně nebylo uznání dluhu (závazku), jelikož i přes jiný název a odlišnosti ve specifických důsledcích, se v obou případech fakticky jednalo o uznávací úkon.

V současné době probíhá dělící linie mezi starým a novým právem ve většině případů dle obecných přechodných ustanovení § 3028 a násl. NOZ. Úvěrová smlouva uzavřená před 1. 1. 2014 se řídí normami obchodního zákoníku, s čímž souvisí i otázky promlčení. Standardní promlčecí lhůta pro nároky z úvěrové smlouvy byla čtyřletá s objektivní limitací deseti let. V případě, že dlužník učiní uznávací úkon, nedochází k privativní novaci, tedy vzniku nového závazku s novou promlčecí lhůtou, nýbrž pouze k utvrzení již existujícího dluhu a k přetržení již existující promlčecí lhůty. Promlčecí lhůta se z povahy věci řídí stejnými předpisy jako právní vztah sám, v tomto případě tedy obchodním zákoníkem.

Ačkoli by se věřitelům mohlo jevit jako výhodnější posuzovat uznání dluhu jako samostatné právní jednání s důsledky, které mu přisuzuje nový občanský zákoník, tedy započetí běhu nové desetileté lhůty, domněnku existence dluhu a přenesení důkazního břemene na dlužníka, jeho povahu je nutno dovodit z hlavního závazku, přičemž důsledkem uznání není nová promlčecí lhůta, nýbrž jen přetržení původní čtyřleté obchodněprávní promlčecí lhůty.