Přísnější požadavky jsou v každém případě kladeny pro účely vykonávacího (exekučního) řízení procesněprávními předpisy na prokazování těch pohledávek, které byly již před svým postoupením přiznány titulem pro soudní výkon rozhodnutí, resp. titulem exekučním. V těchto případech je nutné v souladu s § 256 odst. 2 OSŘ,[4] resp. § 36 odst. 4 EŘ[5] prokázat postoupení pohledávky „listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu“. Judikatura Nejvyššího soudu pak dovodila, že tento požadavek splňuje i listina, která sice nebyla jako taková vydána ani ověřena státním orgánem nebo notářem, pokud byly podpisy na ní alespoň úředně ověřeny.[6] Nedodržení výše uvedených požadavků má pak za následek zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ (resp. ve spojení s § 52 odst. 1 EŘ), byla-li exekuce přes existenci tohoto nedostatku vůbec zahájena. Ačkoliv se přitom výše uvedené může zdát jako samozřejmé, z naší praxe známe několik případů, kdy postupní smlouvy na vykonatelné pohledávky výše uvedené požadavky nesplňovaly, a nižší soudy dokonce návrh na zastavení exekuce v daném případě zamítly. Proto jsme považovali za vhodné osvěžit toto téma tímto článkem.

Požadavek vyhotovení nebo ověření státním orgánem nebo notářem se nevztahuje jen na postupní smlouvu v užším smyslu, ale na všechny listiny, které jsou potřebné k prokázání postoupení pohledávky. Tak například, nejsou-li postupované pohledávky specifikované ve vlastním těle postupní smlouvy, nýbrž je tak učiněno až v její příloze, která není fyzicky spjata s tělem smlouvy, musí výše uvedené požadavky (tedy minimálně úřední ověření podpisů) splňovat i tato příloha. Podobně, je-li účinnost postoupení pohledávky navázána až na úhradu kupní ceny za postoupení, musí splňovat výše uvedené požadavky i důkaz o úhradě této ceny. Důvodem je, že dikce výše citovaných ustanovení § 256 odst. 2 OSŘ a § 36 odst. 4 EŘ nemíří pouze na postupní smlouvy, ale všechny listiny nutné k prokázání převodu pohledávky. Tento výklad potvrzuje i jedno z rozhodnutí Nejvyššího soudu.[7]

V této kvalifikované formě je nutné postupovat pohledávky nejen v případě, kdy vykonávací řízení zahajuje postupník, tedy osoba, které nebyla pohledávka přiznána exekučním titulem, ale i tehdy, kdy k postoupení došlo až v průběhu vykonávacího řízení. Ač pro druhý z uvedených případů tento požadavek ze zákona přímo nevyplývá, dovodila jej judikatura Nejvyššího soudu a spolu s ním i doktrína.[8]

Na okraj lze pak zmínit, že jisté nejasnosti vzbuzuje nedávné usnesení Nejvyššího soudu, které potvrdilo postup soudu nižšího stupně, kterým bylo zastaveno exekuční řízení podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ proto, že postoupení pohledávky nebylo do okamžiku zahájení exekuce dlužníkovi postupitelem notifikováno ani postupníkem prokázáno. Tento závadný stav navíc dle Nejvyššího soudu nelze zhojit v průběhu exekučního řízení, a exekučnímu soudu tak nezbude než exekuční řízení zastavit.[9] S ohledem na závěry tohoto usnesení si lze klást otázku, zda postupitelova notifikace pohledávky, resp. prokázání postoupení pohledávky ze strany postupníka, musí být pro účely vykonávacího řízení prokazována stejnou formou jako postupní smlouva samotná a další výše uvedené skutečnosti. V teorii se takový názor již objevil.[10] V případě, že by se prosadil i v praxi, znamenalo by to pro postupitele i postupníky nejen nezanedbatelné zvýšení transakčních nákladů, ale i těžkosti v případech, kdy by dlužníci postupovaných pohledávek odmítali při notifikaci či prokazování postoupení pohledávky poskytnout nezbytnou součinnost, zejm. připojit svůj podpis na prohlášení o učiněné notifikaci a následného úředního ověření. Podrobná analýza této dílčí otázky však přesahuje možnosti tohoto příspěvku.

Reklama

Nová právní úprava hromadného řízení (online - živé vysílání) - 30.3.2023

30.3.2023 09:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Mgr. Bc. Juraj Juhás, Ph.D.

Jan Losenický