Procesní specifika řízení o přezkoumání a dorovnání přiměřeného protiplnění při squeez-outech

Minoritním akcionářům, kteří byli vytěsněni, pak za akcie náleží právo na přiměřené protiplnění v penězích. Výše tohoto protiplnění je stanovena hlavním akcionářem[3] a podléhá souhlasu České národní banky. Ta však posuzuje pouze to, zda hlavní akcionář navrhovanou výši řádně zdůvodnil[4], nikoli již její skutečnou přiměřenost.

Aby bylo dostatečně chráněno právo vytěsněných minoritních akcionářů, je výše vyplaceného protiplnění přezkoumatelná soudem. Nástrojem zahájení tohoto přezkumu je pak žaloba o přezkoumání přiměřenosti protiplnění a dorovnání protiplnění dle § 390 ZOK[5]. Účelem je přezkoumat, zda vyplacené protiplnění je skutečně přiměřené, tj. není nižší než skutečná hodnota dané akcie.

Tato řízení mají díky své povaze vlastní specifika.

Prvním specifikem je skutečnost, že vynesený rozsudek, který přiznává právo na dorovnání, je závazný nejen vůči žalujícím minoritním akcionářům ale vůči všem vytěsněným akcionářům[6]. Tedy právo na dorovnání vzniká nejen těm z nich, kteří podali žalobu, nýbrž všem minoritním akcionářům, jejichž akcie na základě rozhodnutí valné hromady přešly na hlavního akcionáře. Touto svou vlastností tak žaloba o dorovnání připomíná odhlašovací hromadné řízení, jehož komplexní právní úprava stále nebyla zákonodárci v České republice přijata[7]. V českém právu tak institut žaloby o dorovnání zůstává prozatím ojedinělým úkazem.

Reklama

AI pro práci s judikaturou (online - živé vysílání) - 21.1.2026

21.1.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Druhým specifikem je povaha samotného petitu žaloby. Žalobci se domáhají, aby soud přezkoumal přiměřenost vyplacené protiplnění, a pokud jej shledá nepřiměřeným, tak aby hlavnímu akcionáři uložil povinnost k výplatě dorovnání spolu s úrokem[8]. Nejedná se tedy z povahy věci ani o žalobu na určení, ani o žalobu na plnění, jak právní teorie klasifikuje základní typy žalob; nýbrž o specifickou žalobu sui generis.

Dalším specifikem těchto řízení je potřeba znaleckých posudků. Oproti jiným řízení, ve kterých rozhodnutí závisí na posouzení skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, je pro řízení o dorovnání typické, že se v něm vyskytuje posudků několik, které se od sebe významně odlišují, přičemž však závěry těchto posudků ve většině případů determinují výsledek celého řízení.

Tyto odlišnosti jednotlivých posudků jsou způsobeny buď použitím odlišných oceňovacích metod[9], jiného finančního plánu budoucích finančních toků oceňované společnosti, anebo odlišné diskontní míry způsobené např. aplikací přirážek k diskontní míře.

Nejpoužívanější oceňovací metodou je metoda diskontovaných peněžních toků (DCF)[10]. Tato metoda spočívá v „odúročení budoucích volných peněžních toků zvolenou diskontní mírou na současnou hodnotu“[11]. Fakticky tak znalec na základě dosavadního vývoje stanovuje prognózu pro budoucí výnosy, tempo růstu společnosti[12] a samozřejmě také diskontní míru. Pro účely tohoto článku postačí konstatování, že mezi diskontní mírou a konečnou hodnotou oceňované společnosti je vztah nepřímé úměry[13].

Častý spor mezi stranami nastává právě při aplikaci přirážek k diskontní míře. Používané přirážky mají zohledňovat specifika té které oceňované společnosti, jejich použitím však dochází k navýšením diskontní míry a tím také ke snížení hodnoty oceňované společnosti. Zahraniční odborníci se povětšinou shodují, že při vytěsnění (tj. nuceném přechodu vlastnického práva minoritních akcionářů k akciím), by specifické přirážky aplikovány být neměly, jelikož se již nejedná o dobrovolný obchodní vztah mezi svobodně a racionálně uvažujícími stranami.[14] [15] [16]

Třebaže některé přirážky za dané situace judikatura nepřipouští vůbec (např. tzv. přirážku za nelikviditu[17]), aplikovatelnost dalších přirážek k diskontní míře je otázkou právní, nikoli skutkovou, konečné slovo tedy náleží rozhodujícímu soudu[18].

Vzhledem k obtížnosti výše nastíněné problematiky soudci na přetížených krajských soudech nemají čas ani kapacitu, podrobně se seznámit se zásadními aspekty zvolených oceňovacích metod, a proto většinou spoléhají na hodnotu, kterou v soudem zadaném znaleckém posudku určí znalec. Vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů by se přitom soud měl vypořádat se všemi předloženými důkazy, a pokud tak neučiní, tak zdůvodnit svůj závěr o nezohlednění některého důkazu. Jak navíc bylo již uvedeno, otázka např. přirážek k diskontní míře je otázkou právní, nikoli skutkovou, soud by tedy argumentaci ohledně aplikace či neaplikace konkrétní přirážky neměl bez vlastní úvahy přebrat ze znaleckého posudku.

Tento aspekt bohužel vede k tomu, že soudní řízení v těchto sporech mohou trvat i jinem na prvním stupni soudní soustavy několik (desítek) let. K délce sporů rovněž často přispívají dlouhé lhůty, určené soudem stanoveným znalcům pro zpracovávání znaleckých posudků.

Konečně v české právní praxi zůstává judikaturně nedořešenou rovněž otázka nákladů soudního řízení v případech, kdy soud shledá vyplacené protiplnění přiměřeným a žalobu zamítne. Vzhledem ke znění § 390 odst. 3 věta druhá ZOK [19], které nepodmiňuje právo na náhradu nákladů úspěchem v řízení, jakož i k povaze řízení, jehož hlavním účelem je ochrana práv minoritních akcionářů na poskytnutí skutečně přiměřeného protiplnění, lze souhlasit s názorem právních teoretiků[20], že dané ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla úspěchu ve věci[21].

Problémem řízení o dorovnání tedy zůstává značná zdlouhavost, závislost soudních rozhodnutí na odborném názoru znalců a nedořešená otázka nákladů řízení.

JUDr. David Kuboň,
řídicí partner

Anna Bíbová,
paralegal

 

KLB Legal, s.r.o., advokátní kancelář