Prominutí daně nevede k automatickému zániku trestní odpovědnosti

Ústavní soud tak potvrdil argumentaci Nejvyššího soudu (rozsudek 11 Tdo 1192/2009-2639 ze dne 25. 5. 2010) a předcházejících rozsudků Krajského soudu v Brně (rozsudek 48 T 3/2005-2281 ze dne 8. 10. 2008) a Vrchního soudu v Olomouci (rozsudek 4 To 5/2009-2596 ze dne 12.5.2009), které o dané věci rozhodovaly v první a druhé instanci.

Podstatou případu byla následující skutečnost. Stěžovatel byl shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle trestního zákona. Trestný čin stěžovatele spočíval v úmyslném předkládání a účtování o fiktivních fakturách s cílem snížit svou daňovou povinnost na dani z příjmů fyzických osob a založit nárok na vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty. Stěžovatel měl svým jednáním zkrátit stát o celkovou částku 12.495.241 Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu 3 let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let při současném vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Rovněž byl stěžovateli uložen peněžitý trest v částce 2.000.000 Kč a pro případ nevykonání peněžitého trestu náhradní trest odnětí svobody v délce 1 roku. V neposlední řadě byl stěžovateli uložen zákaz činnosti podnikání s předmětem činnosti dle živnostenského listu na dobu 3 let. Stěžovatel podal vůči rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání k Nejvyššímu soudu, který však dovolání stěžovatele zamítl jako neopodstatněné.

Stěžovatel se u Ústavního soudu domáhal zrušení výše uvedených rozsudků s odkazem na skutečnost, že soudy nevzaly v úvahu rozhodnutí Ministerstva financí ČR, kterými byla stěžovateli prominuta část doměřené daně v souladu s § 55a zákona 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, z důvodu nesrovnalostí vyplývající z uplatňování daňových zákonů (celkově se jednalo o tři rozhodnutí, přičemž pouze jedno z nich bylo ministerstvem odůvodněno uvedeným způsobem).

Ústavní soud odmítl stížnost stěžovatele s odůvodněním, dle kterého „samotný fakt, že Ministerstvo financí ČR stěžovateli prominulo uhrazení dlužné částky, neeliminuje fakt, že se stěžovatel dopustil závažné trestné činnosti“. Ústavní soud dále uvádí: „V napadaných rozhodnutích však soudy prokázaly, že stěžovatel zúčtoval fiktivní faktury.“… „Za takového stavu věci proto Ústavní soud nemůže akceptovat přesvědčení stěžovatele, že citovaná rozhodnutí Ministerstva financí ČR jsou způsobilá negovat charakter jednání, pro které byl stěžovatel shledán vinným a odsouzen.“… „Uvedeným prominutím (pozn. autora: myšleno prominutí dlužné částky daně Ministerstvem financí ČR) byl moderován dopad jednání stěžovatele, s ohledem na tuto skutečnost byl trest stěžovatele snížen a změněn na podmíněný, jeho jednání však nepozbylo charakter nepřijatelného jednání, jež je v souladu s čl. 39 Listiny (pozn. autora: Listina základních práv a svobod, ústavní zákon 23/1991 Sb.) deklarováno zákonem jako trestné jednání, za které přísluší trest.“

Jak uvádí ve své argumentaci Nejvyšší soud: „Ostatně ani skutečnost, že pachatel trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr.zák. (pozn. autora: myšlen zákon 140/1961 Sb., trestní zákon, dle současné právní úpravy upraveno § 240 zákona 40/2009 Sb., trestní zákoník) by sám dodatečně zaplatil zkrácenou daň, by nemohla být sama o sobě dostatečným důvodem pro zánik nebezpečnosti činu pro společnost podle § 65 tr.zák.“

Podle vyjádření Ústavního soudu se obecné soudy věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy. Ústavní soud tak neshledal v postupu soudů pochybení, které by vedlo k zásahu do zaručených práv stěžovatele.

Zajímavým aspektem tohoto rozsudku je skutečnost, že od spáchání skutku do doby rozhodnutí o něm uplynulo téměř 15 let.

Na závěr upozorňujeme, že přestože daňový řád (tj. zákon 280/2009 Sb.), který s účinností od 1. 1. 2011 nahradil zákon o správě daní a poplatků, doznal v ustanoveních upravujících institut prominutí daně (konkrétně se jedná o ustanovení § 259 a § 260 daňového řádu) zásadních změn ve srovnání s dřívější úpravou dle zákona o správě daní a poplatků, výše uvedený rozsudek je aplikovatelný i na novou úpravu dle daňového řádu.

Ing. Hana Sedláčková,
APOGEO Tax Consultant

APOGEO, s. r. o.

Koněvova 2660/141
130 83  Praha 3

Tel.: +420 267 997 700
Fax: +420 296 566 445
e-mail: info@apogeo.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz