Rozhodovací praxe střídavé výchovy při vzdálenosti bydlišť

V posledních letech výrazně stoupl nejen zájem rodičů o svěření dítěte/dětí do střídavé výchovy, nýbrž i počet rozhodnutí soudů, které upřednostnily svěření dítěte/dětí do střídavé výchovy rodičů před výlučnou výchovou některého z nich. V případě soudních sporů týkajících se nezletilých dětí je třeba vždy brát v potaz chráněný zájem dítěte dle § 26 odst. 4 zákona o rodině, s akcentem na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Je samozřejmostí, že při usuzování na míru vhodnosti střídavé výchovy se vychází převážně ze znaleckého posudku z oboru dětské psychologie (zřídka kdy bývá mezi rodiči shoda na formě výchovy střídavě, většinou jeden z rodičů preferuje svou výlučnou). Obecně znalecký posudek v takovémto typu sporu by měl zodpovědět otázky, který z rodičů je výchovně způsobilejší, zdali nebude střídavá výchova na újmu nezletilého dítěte, kterého z rodičů dítě preferuje, jaký má vztah se sourozenci (v případě odloučení od sourozence míru dopadu na děti). Nicméně posouzení, komu z rodičů by mělo být dítě svěřeno, či zda by mělo být svěřeno do střídavé výchovy rodičů, je otázkou právní, k níž se vysloví soud. Je nezbytné sledovat zájem dítěte, přihlédnout k jeho osobnosti, vlohám, schopnostem a vývojovým možnostem se zřetelem na životní poměry rodičů. Odborníci obecně doporučují střídavou výchovu u dětí nad 5 let věku, nicméně již se začínají množit názory, že by snad mohla být vyhovující střídavá výchova již od 3 let věku dítěte.

Praxe posledních pár let ukazuje, že soudy vyhovují návrhu rodiče na svěření nezletilého dítěte do střídavé výchovy rodičů i za předpokladu enormní vzdálenosti bydlišť. Příkladmo rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 21 Co 522/2011-607 21.2.2012 byl změněn původní rozsudek Okresního soudu pro Prahu – východ sp.zn. 30 Nc 13/2009 stanovící standartní úpravu střídavé výchovy (tj. nezletilé děti byly ve výchově matky sudý týden a ve výchově otce lichý týden), a to tak, že druhostupňový soud svěřil k návrhu matky nezletilé děti do střídavé péče rodičů s intervalem střídání půl roku s ohledem na vzdálenost bydlišť. Matka navrhovala změnu původního rozhodnutí z toho důvodu, že si našla přítele, který se vzápětí odstěhoval na Nový Zéland a matka se tak odstěhovala za ním. Krajský soud v Praze matce s odkazem na odlišný právní názor vyhověl a napadený rozsudek změnil tak, že nezletilé děti svěřil do střídavé výchovy obou rodičů s tím, že: (I.) matka převezme oba nezletilé z péče otce v místě jeho bydliště 20.6.2012 v 9.00 hod. a do péče otce oba nezletilé předá tamtéž dne 20.12.2012 v 9.00 hod., otec nezletilých předá děti matce v místě svého bydliště dne 20.6.2012 v 9.00 hod., kde matka nezletilé převezme, matka oba nezletilé předá otci 20.12.2012 v 9.00 hod. v místě bydliště otce; střídavá výchova upravená takto bude probíhat v rozsahu půl roku v každém kalendářním roce a v tomto rozsahu bude probíhat i styk obou rodičů s nezletilými dětmi; (III.) výživné se nestanoví a (IV.) matka i otec jsou povinni umožnit v období, kdy jsou děti v péči druhého rodiče kontakt prostřednictvím telefonního spojení či připojení přes Skype, příp. zajistit jinou hlasovou či obrazovou komunikaci každé úterý od 19.00 hod. do 19.30 hod. a neděli od 9.00 hod. do 10.00 hod. časového pásma dle pobytu nezletilých dětí. Krajský soud se domníval, že potřeba dětí mít v tomto věku pravidelný kontakt s rodiči převyšuje skutečnost, zda se některý z rodičů odstěhoval z jakýchkoliv důvodů; posoudil tak potřebu pravidelné péče a kontaktu s matkou žijící v zahraničí nad právo dětí na život v dosavadním prostředí a život v domovské zemi, tedy změnil rozsudek tak, že obě děti budou půl roku žít s otcem v Čechách a půl roku s matkou na Novém Zélandu.

Z uvedeného rozhodnutí (byť následně otec podal ústavní stížnost, která byla důvodná /z důvodu porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod/ viz nález II. ÚS 1835/12, který se však nevyslovuje k otázce adekvátnosti či správnosti střídavé výchovy) plyne, že rozhodovací praxe pokročila natolik, že lze svěřit nezletilé dítě do střídavé výchovy při jakékoliv vzdálenosti mezi rodiči akcentujíc právo druhého rodiče na kontakt s nezletilým dítětem. Ostatně i školský zákon č. 561/2004 po novele č. 472/2011 (s účinností od 1.1.2012) umožňuje snadnější realizaci střídavé výchovy, neboť v zásadě vychází z možnosti navštěvovat dvě základní školy. Konkrétně se novela dotýká čl. 49 odst. 4 školského zákona, který stanoví, že: „Pokud žák, který byl rozhodnutím soudu svěřen do střídavé výchovy rodičů, plní povinnou školní docházku střídavě ve dvou základních školách, vydává mu vysvědčení základní škola, v které zahájil vzdělávání dříve, pokud k tomu nebyla dohodou rodičů nebo rozhodnutím soudu určena druhá škola.“ Domnívám se, že v tomto směru jsou na nezletilé dítě kladeny takové adaptační nároky, čímž může dojít i k neurotickým obtížím a enormní zátěži nezletilého dítěte.

S ohledem na ústavní stížnost podanou v této věci, je dále vhodné zmínit, že Ústavní soud ve věcech rodinného práva zasahuje pouze v případech extrémních, neboť posouzení, zda jsou splněny podmínky pro změnu rozhodnutí o výchově nezletilého (resp. o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů), je zásadně v pravomoci obecných soudů, nicméně se množí případy důvodných ústavních stížností (nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 3725/10 ze dne 3.8.2011 a II. ÚS 1835/12 ze dne 5.9.2012), kdy se stěžovatelé domáhají svých práv s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces v důsledku odlišného hodnocení důkazů soudu druhého stupně.

Pakliže soud prvého stupně rozhodne na základě provedeného dokazování (zejména s ohledem na závěry znaleckého posudku) o svěření dítěte např. do střídavé výchovy rodičů a následně soud druhého stupně změní rozsudek soudu prvého stupně tak, že dítě svěří do výlučné výchovy jednoho z rodičů, nelze odlišně hodnotit důkazy provedené soudem prvého stupně, aniž by nedošlo k jejich opakování (získání přímého a bezprostředního dojmu z nich). V případě tohoto postupu by došlo k porušení ustanovení § 213 a 220 občanského soudního řádu, neboť zjištění skutkového stavu je v občanském soudním řízení výsledkem provádění důkazů a jejich hodnocení, z čehož vyplývá, že skutková zjištění může učinit soud, který důkaz provedl. V návaznosti na ustálenou judikaturu je tak nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvého stupně, tyto důkazy hodnotil odlišně, aniž by je sám opakoval. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem může znamenat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 ods. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti.

S ohledem na vše shora uvedené lze tedy klientovi mající zájem se odstěhovat do vzdálenějšího bydliště od matky nezletilých (či naopak) doporučit i možnost o svěření dětí do střídavé výchovy, neboť rozhodovací praxe je tomuto řešení nakloněna, samozřejmě za předpokladu, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí a jsou schopni poskytnout nezletilým dětem adekvátní zázemí.

JUDr. Tereza Jelínková