Smluvní pokuty, všeobecné obchodní podmínky a ochrana spotřebitele

Institut smluvní pokuty se v aktuální právní praxi těší veliké oblibě a je takřka essentialia negotii každé smlouvy, kterou uzavírají mezi sebou lidé, jež nejsou příbuznými či známými. Smluvní pokuta jako zajišťovací institut má vícero funkcí, zejména má však motivovat dlužníka, aby řádně a včas plnil svůj závazek. Je však smluvní pokuta v praxi sjednávána platně s ohledem na zvýšenou ochranu spotřebitelů?

Zásah Ústavního soudu

Zásadním vodítkem ke zodpovězení výše položené otázky je nález Ústavního soudu spisové značky I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, který se zabýval vztahem mezi všeobecnými obchodními podmínkami (dále v textu jen jako VOP) a smluvní pokutou.

Podnikatelská praxe je povětšinou taková, že VOP jsou přílohou samotné uzavírané smlouvy a pro vyšší "komfort právní jistoty" si nechávají podnikatelé od spotřebitelů rovněž podepisovat i tyto VOP, často pak také každou jednotlivou stranu.

V případě sporu pak argumentují tím, že spotřebitel měl fakticky možnost se se zněním VOP seznámit a na důkaz toho předkládají podepsané znění VOP. Tato argumentace však neobstojí, právě kvůli výše specifikovanému nálezu, který říká, že:

"Základním předpokladem přijetí všeobecných obchodních podmínek oblátem je však jejich zahrnutí do návrhu. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách mají sloužit hlavně k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru.

Naopak nesmí sloužit k tomu, aby do nich v nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě dodavatel skryl ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě, a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu."

Z výše uvedeného tak plyne, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí VOP, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné.

Přestože se nález týká spotřebitelských smluv ve smyslu zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, jeho nosné závěry a příslušná interpretační vodítka lze bezesporu uplatnit i po 1. 1. 2014 a nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť zmíněný ústavněprávní kontext zůstává zachován.

Z „evropského“ rozměru věci je tomu tak i proto, že na věc je třeba pohlížet náhledem unijního práva – jak ÚS ve výše uvedeném nálezu zmínil, s posuzovanou věcí úzce souvisí zejména směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

Závěr

Ústavní soud tedy s konečnou platností uzavřel, že ujednání o smluvních pokutách mají své místo vždy a pouze ve spotřebitelské smlouvě samotné, nikoliv tedy v textu všeobecných obchodních podmínek, bez ohledu na to, jestli jsou tyto k textu přiloženy či dokonce spotřebitele stránku po stránce podepsány. Justice tak i nadále vyzdvihuje zájem nad ochranou slabší smluvní strany a staví jej velmi vysoko v pomyslném žebříčku chráněných hodnot.