Uložení procesní povinnosti nad rámec zákona

Naproti tomu účastník sporného řízení před soudem „právo znát nemusí“, není jeho povinností předestírat právní hodnocení věci, uvádět judikaturu, odkazovat na právní literaturu. Samozřejmě tak činit může a lze to jen doporučit. Účastník má podle platného občanského soudního řádu povinnost (zejména pokud chce ve sporu uspět) vylíčit všechny rozhodné skutečnosti, tedy povinnost tvrzení, navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení, povinnost důkazní. Účastník v pozici žalobce má ještě povinnost uvést, čeho se domáhá. Aspoň tak tomu bylo doposud.

Do této zavedené praxe poněkud zasáhl rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 ze dne 16. 9. 2015 ve věci zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, když soud v tomto rozsudku mimo jiné uvedl:

V řízení je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. Aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

Nicméně Nejvyšší soud ve svém rozsudku dále též tradičně konstatoval, že právní hodnocení, včetně posouzení výše zadostiučinění, je věcí soudu a soudu také tuto povinnost uložil:

V rámci nového projednání věci soud v prvé řadě posoudí, jaká práva žalobce byla trestním stíháním porušena a jaká újma, v jakém rozsahu, žalobci v důsledku toho vznikla. Poté ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk zváží i přiměřenou formu zadostiučinění. Dojde-li k závěru, že samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující, posoudí i výši peněžitého zadostiučinění. Přitom bude respektovat, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují a že významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Za tím účelem si opatří (a to případně i s využitím postupu podle § 118a o. s. ř.) odpovídající zjištění. Neshledá-li soud takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy.

Dalo by se tedy říci, že vlastně nejde o nic nového a Nejvyšší soud pouze doporučil nezávazně žalobci, aby provedl naznačený právní rozbor a srovnání. Dopad do praxe nižších soudních instancí, alespoň jak se s ním setkali autoři, je jiný.

Postup nalézacího soudu

Spory se státem o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním nejsou obvykle skutkově ani právně jednoduché. Autoři se spolu s klientem postupem přes soud prvního stupně, odvolací soud, podané dovolání a zrušující rozhodnutí dovolacího soudu, dostali znovu k soudu prvního stupně. Soud prvního stupně pak vydal s odvoláním se na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR usnesení, kterým žalobci uložil, aby označil judikaturu vyšších soudů či ESLP, která by byla srovnatelná s posuzovaným případem, aby soud mohl dovodit, zda požadovaná výše náhrady nemajetkové újmy je v souladu s touto judikaturou. Zároveň byl žalobce soudem poučen, že v případě nevyhovění této výzvě může být v řízení neúspěšný pro neunesení břemene tvrzení nebo břemene důkazního. Vyvstává otázka, zda je nalézací soud při posuzování (nejen) peněžitých nároků účastníků řízení oprávněn s odkazem na judikaturu uložit skrze ustanovení § 118a o. s. ř. jedné ze stran povinnost označit judikaturu, ze které by bylo možné dovodit soulad uplatněného peněžitého nároku s takovouto judikaturou, a to pod nebezpečím neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene a s tím souvisejícím neúspěchem ve věci. Autoři jsou názoru, že tak učinit nemůže, takový postup je v rozporu s § 118a o. s. ř. a po seznámení se s celým rozsudkem Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 nelze takový postup vyložit ani z tohoto rozsudku.

V daném případě soud postupoval pod záštitou ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., měl tedy za to, že žalobce neuvedl k požadovanému nároku všechny rozhodné skutečnosti, nebo je neuvedl úplně a/nebo dosud nenavrhl důkazy prokazující všechna sporná tvrzení. Poučovací povinnost podle zmiňovaného ustanovení slouží k poučení účastníků řízení o jejich procesních právech a povinnostech, jako je poučení o povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti. Konstatování, že účastník řízení neunesl důkazní břemeno lze učinit pouze tehdy, když žádný z předložených důkazů nepodává svědectví o oprávněnosti tvrzení a není tak možné z nich učinit rozhodný skutkový závěr. Neunesení důkazního břemene nebo břemene tvrzení však nelze dávat do roviny s nepřeložením judikatury dle požadavku soudu, aby si soud mohl vytvořit právní názor. To jsou zcela odlišné věci a ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k prosazení požadavku soudu na předložení relevantní judikatury určeno není. Ostatně k tomu neslouží žádné ustanovení občanského soudního řádu.

Zcela zjevně by se ukázala nesprávnost požadavku soudu v situaci, když by účastníkem řízení byl žalobce bez právního vzdělání a bez zastoupení advokátem. Ani ve sporech o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním není zastoupení advokátem povinné a žalobci by v důsledku takového postupu soudu byla fakticky odepřena spravedlnost, i když by dostál své povinnosti tvrdit a přeložil by důkazy, neboť by ztroskotal na požadavku předložit rozbor judikatury.

Závěr

Máme za to, že není možné spojit povinnost neoznačení přiléhavé judikatury s neunesením břemene tvrzení nebo důkazního břemene a tedy s neúspěchem ve věci, když se ani o jedno nejedná. To by soud mohl udělat pouze za předpokladu, zakládalo-li by se v budoucnu uložení takové povinnosti spolu s následky jejího nesplnění na zákonném ustanovení, konkrétně tedy v některém z ustanovení občanského soudního řádu, což se zatím nestalo. Přenesení takové povinnosti na účastníky by nejspíše muselo být spojeno i s povinným zastoupením advokátem.

P.S.

Sluší se podotknout, že s ohledem na již dlouhou dobu trvání sporu bylo výzvě soudu vyhověno a autoři svůj nesouhlasný názor prezentují alespoň touto formou.




JUDr. Ervín Perthen, MBA,
advokát

Mgr. Kateřina Šperková,
advokátní koncipientka


PPS advokáti s.r.o.

Velké náměstí 135/19
500 02  Hradec Králové

Tel.:    +420 495 512 831-2
Fax:    +420 495 512 838
e-mail:    pps@ppsadvokati.cz
 

Právní předpisy:
zákon 99/1963 Sb., občanský soudní řád
zákon 1/1993 Sb., Ústava České republiky
zákon 6/2002 Sb., o soudech a soudcích
zákon č. 89/2012 Sb, občanský zákoník

Literatura: 
Lavický Petr aj., Občanský soudní řád. Praktický komentář. Vydání 2016. Vydavatelství Wolters Kluwer ČR, a.s.

Judikatura:
rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz