Úprava náhrady za přičlenění pozemků k honitbě – zbytečný přepych?

Jsem toho názoru, že právní úprava přiznávající náhrady za přičlenění je v současné uzákoněné podobě značně problematická, vyvolávající soudní spory vyžadující mnohdy opatření si znaleckých posudků pro stanovení výše náhrady za přičlenění, přestože přiznané částky jsou v závěru zcela bagatelní. Soudy a příslušné správní orgány navíc při posuzování náhrad ne vždy vykládají právní úpravu správně. [2]Vycházím-li tedy z presumpce racionálního zákonodárce, jehož činnost má směřovat k odlehčení soudní soustavy, je vhodné novelizovat právní úpravu, která bude nadále řešit pouze část doposud upravené problematiky.

Upozorňuji, že další výklad problematiky se týká pouze situace, kdy se držitel honitby rozhodl honitbu využívat ve vlastní režii na základě ust. § 32 odst. 1 ZoM. Je to především z toho důvodu, že v takovém případě se držitel honitby sám aktivně nepodílí na vytváření zisku z honitby a dále proto, že v případě, kdy dojde k pronájmu honitby, lze snáze určit výnos z předmětné honitby, byť je dané číslo mnohdy značně zkreslené a nemá s ekonomickou silou honitby nic společného. Určité subjekty totiž vnímají možnost provozovat myslivost jako prestiž, kdy společnosti ji využívají pro své klienty jako jistý druh benefitu. Z těchto důvodů nepředstavuje sjednané nájemné cenu obvyklou, ale do značné míry jde o pretium affectionis. Naproti tomu u honitby provozované ve vlastní režii panují odlišné podmínky.

Vezmeme-li v potaz, že honitba může být uznána již s minimální zákonnou výměrou 500 ha, což znamená, že k honitbě jsou přičleněny desítky pozemků třetích osob na základě již zmíněného ust. § 30 ZoM, které ve velké většině ani nedosahují výměry o velikosti 1 ha a náhrada za přičlenění pozemku k honitbě bývá obvykle oceněna částkou okolo 15 Kč za 1 ha. Z toho plyne, že většině vlastníků nemovitostí přináleží jednotky korun ročně. V praxi je tak běžné, že vlastníci přičleněných pozemků si náhradu vlastně ani nevyzvednou, přesto je držitel honitby povinen vést jejich seznam a účetnictví.

Reklama

Rozvod s mezinárodním prvkem (online - živé vysílání) - 17.6.2025

17.6.2025 09:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Jak již bylo zmíněno výše, problém je v tom, že současná právní úprava umožňuje vést nákladné, a přitom zcela zbytečné spory, čehož si jsou určití kverulanti vědomi a svých procesních práv plně využívají. V případě neuzavření dohody je potřeba se připravit na běh na dlouhou trať. Zákon počítá s tím, že v případě nedohody zúčastněných osob určí výši náhrady orgán státní správy myslivosti, což je dle ust. § 60 ZoM obecní úřad obce s rozšířenou působností, u které danou problematiku většinou řeší odbor životního prostředí. Neúspěšná strana poté podá odvolání v souladu s ust. § 81 a 82 zákona 500/2004 Sb., správní řád[3], ke krajskému úřadu. Následuje podání žaloby o nahrazení rozhodnutí správního orgánu k okresnímu soudu, a to podle ust. § 244 a násl. zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád.[4] To, že se postupuje podle části V. OSŘ potvrdila i judikatura.[5] Poté je na řadě podání odvolání ke krajskému soudu a případné podání mimořádného opravného prostředku. A při vědomí náročnosti jednání, jeho délky, vynaložených nákladů, a to vše pro určení výše náhrady za přičlenění v řádech desítek korun, je namístě se ptát, zda je nezbytně nutné mít právní úpravu v dané podobě.[6]

Osobně zastávám úplné zrušení přiznávání náhrad za přičlenění v případech honiteb provozovaných ve vlastní režii (s ohledem na znalost výše přiznávaných náhrad), neboť zákonodárce nic nenutí k jejímu přiznávání. Z tohoto pohledu je tedy zbytečné vymýšlet stále nové právní úpravy dané problematiky[7], navíc zatěžující jak moc zákonodárnou, tak i moc výkonnou.[8]

Výše uvedené tvrdím i s tím vědomím, že podle čl. 11 odst. 4 LZPS[9] je možné nucené omezení vlastnického práva pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Pokud tedy dojde ke zrušení náhrady za přičlenění, může se na první pohled zdát, že absence jedné z podmínek nuceného omezení vlastnického práva bude mít za následek neústavní porušení vlastnického práva, které by se dalo překlenout pouze souhlasem vlastníka přičleňovaného pozemku.[10]

Nicméně sám Ústavní soud ČR ve své nalézací činnosti vychází z toho, že: „Vyvlastněním či omezením vlastnického práva je třeba rozumět pouze takové omezení, které vylučuje realizaci vlastnického práva buď zcela, nebo v rozsahu, který podstatnou měrou znemožňuje výkon vlastnického práva v některé z jeho složek.“[11] Ke stejnému závěru došel i velké senát Evropského soudu pro lidská práva.[12] V případě přičlenění pozemků k jakékoli honitbě však nedochází k takovému omezení vlastnického práva, které by vylučovalo či v podstatné míře znemožňovalo výkon některé ze složek vlastnického práva.[13] Fakticky vlastník pozemku ani nepostřehne, že je jeho pozemek přičleněn, neboť jeho omezení spočívá v převážné míře toliko v právu průchodu, kdy v případě určitých pozemků nebude výjimkou, když na ně za celý rok myslivec nohou nevkročí. Naopak vlastník pozemku z přičlenění může mít ten užitek, že v důsledku výkonu práva myslivosti dojde k předejití nebo alespoň zmírnění možných škod způsobených zvěří, ať již na mladých lesních kulturách či zemědělských plodinách. A když už ke škodě dojde, tak dle ZoM požádat o její náhradu.

Závěrem bych chtěl ještě upozornit případné kritiky zrušení přiznávání náhrad na skutečnost, že zvláštního zákona není ani zapotřebí, neboť samotný Ústavní soud ČR vychází z toho, že absence zákonné úpravy přiznávání náhrad za omezení vlastnického práva není nezbytná, neboť její poskytnutí je možné na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 LZPS.[14] Za zmínku stojí i skutečnost, že v případě nesouhlasu s nepřiznáváním náhrad může vlastník ještě využít možnost prohlášení svých pozemků za nehonební podle ust. § 17 ZoM, přestože musí před správním orgánem zvolit jinou argumentaci.[15]

S ohledem na výše uvedené mám tak za to, že je vhodné přistoupit k novelizaci předmětných ustanovení zákona o myslivosti, což se pozitivně odrazí v tom, že se předejde řadě zbytečných soudních sporů, na základě kterých se nikdo bohatším nestane, ale jsou ve velké většině vyvolány pouze osobními spory, jež byly přeneseny na soudy. Vlastník přičleněných pozemků by si měl uvědomit, že ne z každého formálního omezení svého práva by měl mít zákonitě zisk, ale že v některých případech je omezen z toho důvodu, že není na světě sám a sám tak nesmí činit vše, co jej právě napadne, jak vyplývá ze zásady neminem laedere.[16]

Mgr. Petr Kroupa,
podnikový právník

e-mail: kroupa.pe@gmail.com

Názory obsažené v článku představují pouze osobní názor autora, ne zaměstnavatele.