Ústavní soud České republiky se vyjádřil k možné trestnosti závažných nenávistných projevů

Celý Nález je k dispozici zde.

Ústavní soud se ve svém Nálezu zabýval případem, ve kterém stěžovatelka, jakožto advokátka a ředitelka obecně prospěšné společnosti věnující se prevenci předsudečného násilí, závažné obecné kriminality a pomoci jejich obětem, byla terčem nenávistných projevů vůči své osobě, a to z důvodu jejího výkonu funkce ředitelky dané společnosti.

Stěžovatelka v průběhu roku 2020 obdržela celkem 114 e-mailů, ve kterých ji vedlejší účastník hrubě urážel, vyhrožoval jí a v některých případech zasílal zprávy pornografického charakteru. Z důvodu opakované obtěžující korespondence bylo na vedlejšího účastníka podáno několik trestních oznámení a oznámení o spáchání přestupku. Ve většině případů však došlo k postoupení věci do přestupkového řízení, kde příslušný orgán došel k závěru, že došlo k prekluzi nebo že předmětné jednání není přestupkem. 

V této souvislosti na základě obžaloby vedlejšího účastníka rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením o postoupení věci Úřadu Městské části Prahy 6 s odůvodněním, že skutek není trestným činem a bude projednáván v přestupkovém řízení. Stejně rozhodl i Městský soud v Praze, který svým usnesením zamítl stížnost státní zástupkyně proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6.[2] Oba soudy se při rozhodování této věci shodovaly v klíčových bodech. Jejich argumentace se opírala zejména o zásadu subsidiarity trestní represe a také o skutečnost, že stěžovatelka musí snést vyšší míru kritiky, ironie a negativních reakcí s ohledem na své postavení veřejné činné osoby. Rovněž soudy poukazovaly na skutečnost, že stěžovatelka mohla situaci řešit jinými nástroji než podáním trestního oznámení.

Reklama

Marketing a akvizice klientů s podporou AI (online - živé vysílání) - 15.4.2026

15.4.2026 13:003 975 Kč s DPH
3 285 Kč bez DPH

Koupit

Dle názoru Ústavního soudu však obecné soudy pochybily hned v několika aspektech. V první řadě Ústavní soud uvedl, že se neztotožňuje s hodnocením skutkového stavu věci provedeným obecnými soudy. Ty v napadených usneseních i ve vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě bagatelizovaly činy vedlejšího účastníka, když je nepovažovaly za natolik závažné, aby mohly být předmětem trestního řízení. Obecné soudy totiž odkazovaly na skutečnost, že zasílané zprávy nebyly takového charakteru, aby u stěžovatelky vyvolaly objektivní pocit strachu o svůj život nebo zdraví. 

Ústavní soud však dospěl k závěru, že i přesto, že obdržené zprávy objektivně nevyvolávaly obavy o zdraví či život stěžovatelky, významným způsobem zasáhly do soukromí a osobnostních práv stěžovatelky, jakož i do práva na lidskou důstojnost a ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Takové jednání dle Ústavního soudu tedy zasluhovalo ochranu prostředky trestního práva, a to i s přihlédnutím k míře strachu a psychického vypětí, které stěžovatelka musela v souvislosti se zasílanou korespondencí prožívat. 

Ústavní soud se rovněž neztotožňuje s názorem obecných soudů, podle nichž je stěžovatelka povinna přijmout vyšší míru kritiky jako veřejně činná osoba. Podle názoru Ústavního soudu je sice v určitých případech tento argument přípustný, ale je zapotřebí přihlédnout ke konkrétním okolnostem daného případu. Vždy by výroky směřované proti veřejně činné osobě neměly „vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter konkrétního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany.”[3] S poukazem na charakter zpráv, které vedlejší účastník v období 4 měsíců systematicky a vytrvale stěžovatelce odesílal, vyslovil Ústavní soud názor, že zcela zřejmě vybočovaly z výše uvedených obecně uznávaných pravidel slušnosti, a není tak možné přistoupit na argumentaci obecných soudů. 

V rámci Nálezu bylo také poukázáno na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP”), zejména pak na rozhodnutí Beizaras a Levickas proti Litvě,[4] ve kterém Ústavní soud shledal mnoho společných znaků. Zejména odkazoval na část, ve které ESLP dospěl k závěru, že v posuzované věci byla prokázána neúčinnost alternativ k trestnímu řízení. Dle Ústavního soudu lze tyto závěry aplikovat na tento případ, když vedlejší účastník pokračoval ve své činnosti po zahájení přestupkového i trestního řízení, a přesto ho tato řízení nevedla k nápravě.

Závěrem lze zmínit, že v posuzované věci zaujal soudce Radovan Suchánek odlišné stanovisko, ve kterém uvádí své argumenty, proč s většinovým názorem Ústavního soudu nesouhlasí. V první řadě poukazuje na skutečnost, že dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 jednání vedlejšího účastníka nenaplňuje objektivní znaky skutkové podstaty trestného činu a přejímá názor obecných soudů, že ze strany stěžovatelky nebyly objektivně naplněny důvodné obavy o její život a zdraví. Ztotožnil se také s názorem obecných soudů ohledně nutnosti veřejně činné osoby přijmout vyšší míru kritiky a upozornil, že senátní většina tuto skutečnost ve svém odůvodnění bagatelizuje. 

Suchánek rovněž nesouhlasí s postavením Ústavního soudu, který v této věci zaujal pozici nalézacího soudu a vynucuje si odsouzení vedlejšího účastníka za trestný čin na základě blíže nespecifikovaných hodnot.

V poslední řadě Suchánek připomíná, že stěžovatelka nevyužila jiných efektivních prostředků ochrany, které v dané situaci měla k dispozici. Dle něj mohla stěžovatelka nevyžádanou korespondenci řešit zablokováním e-mailové adresy vedlejšího účastníka, který zprávy odesílal z jediné adresy, nebo využít občanskoprávní žaloby na ochranu osobnosti.[5] 

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti deklaratorním výrokem, ve kterém konstatoval, že došlo k porušení tvrzených základních práv stěžovatelky. Jelikož stěžovatelka požadovala pouze deklaratorní výrok o porušení jejích základních práv, nemají obecné soudy povinnost se případem opakovaně zabývat ani nebude zrušeno sporné usnesení o postoupení věci do přestupkového řízení. Přesto lze očekávat, že Nález bude mít významný vliv na obdobné kauzy, což byl i hlavní záměr stěžovatelky. Ústavní soud dal svým rozhodnutím najevo, že podobné útoky na veřejně činné osoby jsou nepřípustné a má jim být poskytována i trestněprávní ochrana.

Mgr. Michaela Hlavatá, 
advokátní koncipientka               

Jan Studený,                                                                                                                                                          
právní asistent                                                                                  

Trojan, Doleček a partneři, advokátní kancelář s.r.o.

Na strži 2102/61a
140 00 Praha 4

Tel.:    +420 270 005 533
Fax:    +420 270 005 537
e-mail:    info@tdpa.cz