Úvaha nad neústavností ustanovení 237 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb.
Ustanovení § 237 odst. 3 a 4 InsZ upravují povinnosti osob, které přijaly dlužníkovo plnění z neúčinného právního jednání. Odst. 3 upravuje povinnosti všech osob, které se účastnily na neúčinných úkonech dlužníka, odst. 4 stanoví postup u osob, které s dlužníkem vstoupily do synallagmatických závazkových vztahů a plnily si vzájemně.
 |
Odlišný způsob vypořádání dlužníkových závazků se uplatňuje u neplatných smluv. Podle § 610 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku jsou účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vrátit si bezvýjimečně vzájemně vše, co si poskytli.
Důsledkem toho je faktická nerovnost účastníků neplatných a neúčinných jednání a horší postavení subjektů, jejichž plnění ve prospěch dlužníka spočívalo v úkonech, ve věcech, které se v majetkové podstatě (již) nenacházejí nebo právě v peněžitém plnění. Plnění v úkonech však lze převést na peněžitý ekvivalent (ostatně to je základní charakteristikou závazkových vztahů) a takto stanovené plnění povinnému zcela nebo zčásti vydat, samozřejmě za předpokladu, že se v majetkové podstatě nachází dostatek peněžních prostředků.
Stejně tak neexistuje žádný racionální důvod nevydat plnění peněžité, neboť peníze jsou druhovými věci. Závěr, že druhové věci v majetkové podstatě nejsou rozpoznatelné, by byl značně absurdní.
Podle stávajícího znění § 237 odst. 4 InsZ může účastník neúčinného právního úkonu, jehož plnění není v majetkové podstatě rozpoznatelné nebo se v ní nenachází, tuto svou pohledávku uplatnit pouze za majetkovou podstatou (bez jakékoli priority nebo zajištění). Tato pohledávka se považuje za přihlášenou, nikoli však za přezkoumanou a zjištěnou, takže ji insolvenční správce nebo kterýkoli další věřitel může zčásti nebo zcela popřít.
Nevýhodné postavení takového věřitele ještě více prohlubuje vyloučení započtení pohledávek věřitele podle § 238 InsZ. To však je v zásadním rozporu se smyslem a účelem ustanovení o neúčinných právních úkonech, jímž je postižení pouze těch jednání, která zkracují insolvenční věřitele.
Naopak je-li smlouva, kterou insolvenční dlužník uzavřel nikoli neúčinná, ale z jakéhokoli důvodu neplatná, jsou účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vrátit si bezvýjimečně vzájemně vše, co si poskytli. Vzájemná restituční povinnost může být splněna také započtením.
Rozdílný přístup, uplatňovaný § 237 odst. 4 InsZ a s ním souvisejícími ustanoveními § 238 a § 140 odst. 3 písm. b) InsZ znamená rozdílné postavení účastníků neplatných a neúčinných smluv.
Přitom právě insolvenční právo stojí na aplikace zásady rovnosti, která vyjadřuje zejména poměrné uspokojování věřitelů (s odůvodněnou výjimkou pohledávek za podstatou nebo v případě zajištěných věřitelů).
Postih úmyslného nebo upřednostňujícího jednání insolvenčního dlužníka, zakládající neúčinnost jednání, by byl u synallagmatických závazků beze zbytku splněn vrácením rozdílu, který dělá plnění nepřiměřeným.
Rozdílné postavení účastníků neplatných smluv a neúčinných právních proto může být z výše uvedených důvodů neústavní.
Mgr. Ludvík Kummer
TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o.
Trojanova 12
120 00 Praha 2
Tel.: +420 224 918 490
Fax: +420 224 920 468
e-mail: ak@iustitia.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
