Výběr z judikatury nejen k zákoníku práce za r. 2019 - část 4.
Výběr rozhodnutí vrcholných soudních instancí České republiky v oboru pracovního práva za r. 2019 - tedy přehled judikatury zahrnující jak judikáty v tom pravém, užším resp. nejužším smyslu, tedy rozhodnutí zodpovídajících dosud neřešené právní otázky, ale obsahující i informace o dalších soudních rozhodnutích z různých důvodů zajímavých a pro praxi přínosných – pokračuje svým již čtvrtým dílem.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při nezaměstnanosti nikoliv v důsledku pracovního úrazu či nemoci z povolání
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. (Ust. § 271b odst. 1 zákoníku práce) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. (Ust. § 271b odst. 3 zákoníku práce) - Právní úprava uvedená v ust. § 271b odst. 3 větě první zákoníku práce vytváří fikci výše výdělku poškozeného zaměstnance po pracovním úraze, zjištění nemoci z povolání v případě, že zaměstnanec je v době vzniku práva na náhradu za ztrátu na výdělku veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Minimální mzda tak vyjadřuje nejnižší možnou hranici „výdělku po pracovním úraze“ ve smyslu ust. § 271b odst. 1 zákoníku práce; nemusí však vyjadřovat výši mzdy, kterou by zaměstnanec se zachovanou pracovní schopností za příznivější situace na trhu práce pravděpodobně dosahoval při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránil nedostatek pracovních příležitostí. Jde o určité zjednodušení či zprůhlednění stavu, který vznikal ve skutkově obdobných případech v minulosti, kdy bylo obtížné až nemožné zjišťovat reálný pravděpodobný výdělek, jehož by zaměstnanec skutečně mohl dosahovat při příznivější situaci na trhu práce, jestliže předtím nevykonával jinou práci, než tu, kterou ztratil v důsledku nemoci z povolání či pracovního úrazu.
Odlišná je situace, jestliže je zaměstnanec v důsledku zjištěné nemoci z povolání (pracovního úrazu) převeden na jinou méně placenou práci, a jestliže poté (nikoliv pro následky nemoci z povolání či pracovního úrazu) tuto práci a příjem s ní spojený ztratí, novou práci nezíská a stane se uchazečem o zaměstnání. V takové situaci, pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnanci zákon zaručuje náhradu v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru; přísluší mu rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem dosahovaným předtím, než se stal uchazečem o zaměstnání, vyložil Nejvyšší soud ČRv rozsudku spis. zn. 21 Cdo 4131/2018, ze dne 29. 1. 2019.
Stanovení průměrného výdělku pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku při péči o blízkou osobou
Jestliže zaměstnanec nemá po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) z důvodu péče o blízkou osobu příjem z vlastní výdělečné činnosti, je nepochybné, že při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity nelze vycházet z výdělku, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje (z něhož se při tomto odškodňování zpravidla vychází). Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity, je odškodnění snížení (omezení) nebo ztráty pracovní způsobilosti poškozeného zaměstnance a jeho neschopnosti dosahovat stejný výdělek jako před poškozením, odpovídá uvedeným požadavkům plně takový postup, který výdělek po zjištění nemoci z povolání určuje podle pravděpodobného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec dosáhl při práci, odpovídající jeho schopnostem, kvalifikaci a zdravotnímu stavu, již by prokazatelně vykonával, kdyby tomu nebránila okolnost, že pečuje o blízkou osobu, která pro svůj dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav potřebuje pomoc jiné fyzické osoby při zvládání základních životních potřeb; pravděpodobný výdělek je současně třeba stanovit ke dni, v němž poškozenému zaměstnanci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání částečné invalidity. Ztráta na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody a uvedeným pravděpodobným výdělkem (s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu) je v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, neboť i v době péče o blízkou osobu brání zaměstnanci, který pro nemoc z povolání není schopen konat dosavadní práci, následky nemoci z povolání, aby dosahoval takový výdělek, jaký měl před poškozením zdraví touto nemocí. - Uvedené závěry, ke kterým došel Nejvyššího soudu ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 4262/2018, ze dne 19. 3. 2019, vycházející z právní úpravy předchozího zákoníku práce týkající se náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání lze použít i na aktuální právní úpravu, jakož i náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu.
Doručení odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance zaměstnavatelem nebo zřizovatelem
Ust. § 334 odst. 1 zákoníku práce určuje pravidlo, že odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance (jakož i další písemnosti uvedené v ust. § 334 odst. 1 zákoníku práce, tj. písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, důležité písemnosti týkající se odměňování, jimiž jsou mzdový výměr nebo platový výměr a záznam o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou) musí být zaměstnanci doručeno do vlastních rukou. nerozlišuje přitom případy tzv. vnitřního jmenování (v rámci zaměstnavatele, podniku) a případy tzv. vnějšího jmenování (kdy šéfa statutárního orgánu jmenuje zřizovatel zaměstnavatele). Zákoníkem práce stanovený zvláštní způsob doručení písemnosti (dle ust. § 334 odst. 2 zákoníku práce) proto dopadá na všechny případy odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance bez ohledu na to, kdo zaměstnance na vedoucí pracovní místo jmenoval a následně z tohoto pracovního místa odvolal, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 361/2018, ze dne 30. 4. 2019. I když tedy jmenováním na vedoucí pracovní místo nevzniká mezi zřizovatelem a zaměstnancem pracovněprávní vztah a zřizovatel se ani nestává třetí stranou pracovněprávního vztahu, je třeba na doručování odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, jako písemnosti ve smyslu ust. § 334 odst. 1 zákoníku práce doručované zaměstnanci zřizovatelem, aplikovat pravidla o doručování písemností zaměstnanci zaměstnavatelem, včetně pravidla dle ust. § 334 odst. 2 zákoníku práce spočívající v tom, že písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.
Osmidenní neomluvená absence neodůvodňující okamžité zrušení pracovního poměru se zaměstnancem
Jakkoliv se všeobecně přijímá a uvádí závěr, vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2008, spis. zn. 21 Cdo 2542/2007, že neomluvené zameškání práce v trvání 5 dnů zpravidla představuje samo o sobě porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, v praxi ani osm dní neomluvené absence nemusí vždy ospravedlňovat okamžité zrušení pracovního poměru, jak potvrdilo usnesení Ústavního soudu spis. zn. III. ÚS 3794/18, ze dne 18. 6. 2019. Neomluvenou absenci měl režisér v divadle. Při nástupu do angažmá vzalo původní vedení divadla na vědomí jeho hostování v jiném divadle. S novým vedením však měl neshody. Vedení nebralo ohled na režisérovo hostování v jiném divadle a stanovilo mu pracovní dobu pro jeho profesi nevhodnou: 5 osmihodinových směn od pondělí do pátku, vždy od 9:00. Režisérovi vedení navíc ukládalo i jiné pracovní úkoly než samotné režírování. Zaměstnanec se přitom opakovaně marně snažil dosáhnout dohody s novým vedením ohledně náplně práce a docházky. Jeho absence vyústily v okamžité zrušení pracovního poměru, které však bylo shledáno neplatným. Ústavní soud, na nějž se obrátil ve sporu neúspěšný zaměstnavatel, hodnotil i to, zda se obecné soudy neodchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který dříve dovodil, jak jsme v úvodu uvedli, že pro okamžité zrušení postačuje neomluvená absence v délce pěti dnů. Ústavní soud zdůraznil, že z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že je tomu tak pouze „zpravidla“, přičemž vždy je třeba přihlédnout i k dalším okolnostem. V případě režiséra právě takové další okolnosti hovořící ve prospěch zaměstnance existovaly, a neomluvená absence zaměstnance tedy nepostačovala k okamžitému zrušení.
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění (odlišná výše v pracovněprávních a občanskoprávních vztazích)
Pro určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění v pracovněprávních vztazích nelze namísto zvláštní právní úpravy obsažené v pracovněprávních předpisech použít právní úpravu náhrady za ztížení společenského uplatnění obsaženou v zákoně 89/2012 Sb., občanském zákoníku, ani doporučující Metodiku Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle ust. § 2958 občanského zákoníku), a to ani v případě, že by poškozenému podle nařízení vlády 276/2015 Sb. (popřípadě podle vyhlášky 440/2001 Sb.) náleželo nižší odškodnění, než které by mu náleželo podle právní úpravy obsažené v občanském zákoníku (podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví). - Subsidiární použití ust. § 2958 o. z. a z něj vycházející metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu; rozdílnost právní úpravy odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v zákoníku práce od úpravy obsažené v občanském zákoníku je odůvodněna odlišností pracovněprávních vztahů od vztahů občanskoprávních, danou povahou závislé práce - tento právní názor Nejvyšší soud ČR vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 26. 9. 2017 spis. zn. 21 Cdo 4556/2016.
Soud může podle ust. § 388 zákoníku práce ve výjimečných případech výši odškodnění stanovenou prováděcím právním předpisem (ust. § 372 odst. 2) přiměřeně zvýšit. Povinnost zaplatit náhradu odpovídající zvýšení odškodnění podle ust. § 388 zákoníku práce bez soudního rozhodnutí nevzniká; povinnost plnit (a tedy i dluh) zaměstnavateli vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba plnění, a teprve uplynutím takto určené doby plnění by mohlo dojít k prodlení zaměstnavatele.
(Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 3687/2018, ze dne 28. 5. 2019)
Započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody vůči pohledávce zaměstnance na mzdu
Jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity (pro srážky ze mzdy) vyplývající z ust. § 278 a § 279 odst. 1 o.s.ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem, potvrdil rozsudek Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 238/2019, ze dne 21. 5. 2019.[1]
Adolf Maulwurf
[1] Proti uvedenému rozhodnutí NS byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud eviduje pod spis. zn. III. ÚS 2770/19, a zatím, v době odevzdání příspěvku (16. 9. 2019) – přehledu judikatury redakci epravo.cz o ní nerozhodl.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
