Vypořádání podnikání manžela či manželů při zániku SJM

Pokud jde o vypořádání SJM, kdy za jeho trvání je některý z manželů, případně oba manželé podnikateli, je situace ještě o něco složitější, neboť je třeba si nejprve zodpovědět otázku, jakou povahu podnikatelská činnost manžela či manželů měla, a teprve poté zvolit vhodný způsob vypořádání (zejména správně skutkově tvrdit a následně skutková tvrzení prokázat). Snahou tohoto článku je přispět k objasnění některých otázek týkajících se volby nároku z vypořádání zaniklého SJM za situace, kdy jeden z manželů, případně oba dva za trvání manželství podnikali.

Co je obsahem společného jmění manželů je zřejmé ze zák. 89/2012 Sb., konkrétně z § 709, podle kterého:

• Součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co
  • slouží osobní potřebě jednoho z manželů,
  • nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl,
  • nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech,
  • nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví,
  • nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku.
• Součástí společného jmění je zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů.
• Součástí společného jmění je také podíl manžela v obchodní společnosti nebo družstvu, stal-li se manžel v době trvání manželství společníkem obchodní společnosti nebo členem družstva. To neplatí, pokud jeden z manželů nabyl podíl způsobem zakládajícím podle odstavce 1 jeho výlučné vlastnictví. Nabytí podílu nezakládá účast druhého manžela na této společnosti nebo družstvu, s výjimkou bytových družstev.

Dle § 711 zák. 89/2012 Sb. dále:

• O nabytí a pozbytí jednotlivých součástí společného jmění platí obecná ustanovení tohoto zákona.
• Částky výdělku, platu, mzdy, zisku a jiných hodnot z pracovní a jiné výdělečné činnosti se stávají součástí společného jmění v okamžiku, kdy manžel, který se o jejich získání přičinil, nabyl možnost s nimi nakládat.
• Pohledávky z výhradního majetku jen jednoho z manželů, které se mají stát součástí společného jmění, se součástí společného jmění stávají dnem splatnosti.

Podnikání jen jednoho z manželů

Častým problémem při vypořádání společného jmění manželů a podnikatelské činnosti jednoho z manželů, je situace, kdy podniká po uzavření manželství jen jeden z manželů a druhý mu s podnikáním nijak aktivně nepomáhá, nicméně podnikatelská činnost za trvání SJM generuje aktiva, která užívá ať už rodinná domácnost, nebo která jsou následně zpět reinvestována do podnikatelské činnosti podnikajícího manžela. V takovém případě je třeba se zajímat o to, zda takový manžel zahájil svou podnikatelskou činnost před uzavřením manželství, nebo až po sňatku.

V případě, že manžel začal podnikat za trvání manželství, pak podle našeho názoru podnikání druhého manžela, resp. jeho obchodní závod nelze v případné žalobě o vypořádání SJM požadovat k vypořádání. V rámci vypořádání SJM se však lze domáhat vypořádání hodnoty takového obchodního závodu stanovené ke dni zániku SJM. Obchodní závod jako takový je věcí hromadnou a takovou, jež je podnikatelem určena k jeho podnikatelské činnosti a k tomuto účelu má sloužit a proto z tohoto důvodu nemohou být jeho jednotlivé položky požadovány k vypořádání, hodnota závodu však již ano.

Jak dále ze shora uvedeného zákonného výčtu obsahu SJM vyplynulo, součástí SJM je rovněž to, co nabyl některý z manželů jako odměnu ze své pracovní, či jiné činnosti, a to v okamžiku, kdy nabyl tento možnost s takovými věcmi nakládat.  Zejména pak máme na mysli  peněžní prostředky získané z podnikatelské činnosti manžela zahájené před uzavřením manželství. Takto získané peněžní prostředky jsou součástí SJM, a  pokud jsou celé nebo z části reinvestovány zpět do podnikatelské činnosti manžela, pak se z našeho pohledu jedná o jednoznačné zhodnocení podniku  manžela. To má pochopitelně zásadní dopad v případě zániku SJM a jeho následném vypořádání, neboť podnik není součástí SJM, avšak za trvání manželství do tohoto byly provedeny investice ze SJM.

V takovém případě je již letitou judikaturní činností soudů uzavřeno, že takový podnikající manžel by měl do společného jmění manželů nahradit to, co bylo ze SJM vynaloženo zpět na jeho podnikatelskou činnost. Viz. Judikatura NS k výpočtu výnosu z podnikání, konkrétně poté Rozsudek NS z 24. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, kdy jeho závěr byl následně potvrzen např. rozsudkem NS z 18. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008 a je stvrzován judikaturou nadále.

Konkrétně uvádí: „Z výše učiněných závěrů pak vyplývá značná obtížnost vyčíslení toho, co by měl podnikající manžel nahradit ve prospěch BSM ve smyslu § 150 věty druhé ObčZ. Ze sporu o vypořádání BSM nelze však činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Proto se dovolací soud přiklání k řešení, kdy by podnikající manžel byl povinen nahradit do BSM takovou částku, jež by se rovnala pozitivnímu (kladnému) rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM, což zpravidla bude představovat cenu podniku (pokud nebyl vytvořen i vynaložením oddělených prostředků podnikajícího manžela). V případě, že by výsledná hodnota byla záporná (např. v důsledku zadlužení), není co do BSM nahrazovat a také není žádné opodstatnění k takové ztrátě v rámci řízení o vypořádání BSM přihlížet jinak, než v rámci eventuálních úvah o disparitě podílů (s ohledem např. na to, jak se podnikající manžel zasloužil o nabytí a udržení společných věcí – § 150 věta třetí ObčZ). Zjištění takové částky, která by měla být vrácena (nahrazena) do BSM, se jistě neobejde bez odborného znaleckého posudku znalce působícího v oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady, oceňování podniků.“

Z uvedeného vyplývá, že do SJM je takový podnikající manžel povinen vydat kladný rozdíl mezi aktivy a pasivy své podnikatelské činnosti a to ke dni zániku SJM. Lze předpokládat, že si v tomto případě zřejmě nevystačíte s vlastními znalostmi, a k tomuto ocenění bude třeba přivolat znalce. Zde je pak třeba klienta připravit na možné rozhodnutí soudu o složení zálohy na vypracování znaleckého posudku, mnohdy řádově i v částkách desetitisíců.

Podnikání obou manželů – resp. spolupracující manžel

Jiná situace nastane v případě, kdy podnikají manželé společně a to v rozsahu, v jakém jim toto podnikání plně nahrazuje výkon jiné jejich činnosti, tj. zpravidla zaměstnání.

Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu v otázce společného podnikání oběma manželi, resp. v otázce osoby spolupracujícího manžela dovodila, že součástí SJM nejsou věci sloužící výkonu povolání jen jednoho z manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1717/2000 (uveřejněný pod č. C 1127 v Souboru)]; přičemž soudní praxe dále dovodila, že takovou věcí zpravidla byl i podnik a vyloučila jej z předmětu zákonného majetkového společenství [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98)].

Judikatura však také dospěla k závěru, že podnik mohl být předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, avšak jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (uveřejněný pod č. C 2944 v Souboru)].

K těmto závěrům se Nejvyšší soud ČR přihlásil i ve své aktuální judikatuře, když zdůraznil, že předpokladem výlučného vlastnictví podniku jedním z manželů mimo režim jejich bezpodílového spoluvlastnictví je skutečnost, že manžel je podnikatelem a podnik slouží výkonu povolání pouze tohoto manžela [k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1053/2012 (uveřejněný pod č. C 14 628 v Souboru)].

Nejvyšší soud poté rovněž v rozsudku ze dne 16. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 2470/2000 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 2, str. 53), dovodil, že „předpokladem vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů, je také to, že současně neslouží i druhému z manželů“. V odůvodnění k tomu dovolací soud mimo jiné uvedl: „Aby věc byla z tohoto důvodu vyloučena z bezpodílového spoluvlastnictví manželů, musí splňovat podmínku, že jde o věc, která má a může sloužit výlučně výkonu povolání jen jednoho z manželů a která zároveň (po jejím pořízení k tomuto účelu) skutečně slouží výlučně jen jednomu z manželů“. Obdobně v rozsudku ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1439/2000 (uveřejněném pod č. C 708 v Souboru), zaujal dovolací soud názor, že „pro úvahu o vyloučení věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů z důvodu, že podle své povahy slouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (§ 143 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem 91/1998 Sb.), není rozhodující, zda byla určena pro výkon povolání jen jednoho z manželů, ale to, k čemu v souladu s vůlí obou účastníků skutečně sloužila a zda nesloužila i druhému z manželů“ [obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 2007, č. 19, str. 718)].

Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 27. září 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (publikovaném v časopise Právní rozhledy 2005, č. 3, str. 98), k podniku uvedl, že „věc hromadnou definuje právní teorie, např. Učebnice občanského práva hmotného. Díl I. Praha: ASPI Publishing, 2002, str. 227, jako ‚soubor věcí, které tvoří jediný předmět právních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jedním celkem, a to podle okolností hospodářsky nedílným nebo dělitelným‘. Podnik, byť je výslovně uváděn jako věc hromadná teprve novelou provedenou zákonem 370/2000 Sb., již i podle původního vymezení v § 5 odst. l ObchZ, jako soubor nejen hmotných, ale také i osobních a nehmotných složek, k němuž náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, věcí hromadnou byl. Podnik byl i v době před účinností novely obchodního zákoníku provedené zákonem 370/2000 Sb. způsobilým předmětem převodu, když již např. § 476 ObchZ upravoval smlouvu o prodeji podniku, podnik byl i předmětem dědění (§ 11 odst. l ObchZ). Není tedy žádný důvod k tomu, aby nemohl být i předmětem BSM, tj. majetkového společenství manželů, upraveného občanským zákoníkem ve znění před novelou provedenou zákonem 91/1998 Sb. To však jen za předpokladu, že šlo o podnik náležející oběma manželům jako podnikatelům. Pokud však podnikatelem byl jen jeden z manželů a šlo o věc sloužící výkonu jen jeho povolání, náleží podnik do odděleného vlastnictví podnikajícího manžela a nemohl se stát předmětem BSM“.

Je tedy třeba posuzovat, zda věc, sloužící  podle své povahy k výkonu povolání a za tímto účelem byla nabyta, tak slouží (a byla nabyta) jen jednomu nebo oběma z manželů, když druhý manžel toto povolání nutně vykonávat nemusí.

Tyto závěry pak nakonec byly judikaturou modifikovány ve vztahu k podniku, jako souboru hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. Ze všeho shora uvedeného tak vyplývá, že aby byl podnik ve výlučném vlastnictví jen jednoho z manželů, musel být 1) tento manžel podnikatelem a 2) podnik sloužil k výkonu povolání jen tohoto z manželů.

Bude-li za trvání manželství skutková situace stát tak, jak je popsáno shora, tj. ačkoliv započne manžel s podnikatelskou činností před uzavřením manželství, a druhý z manželů mu bude aktivně v podnikatelské činnosti pomáhat a to dokonce v rozsahu, v jakém mu tato činnost nahrazuje výkon jeho vlastního povolání, pak je zřejmé, že obchodní závod se v takovém případě stane součástí SJM a je tedy na místě, aby byl při zániku SJM rovněž vypořádán.

Ze samotné povahy závodu v návaznosti na dosavadní konstantní judikaturu Nejvyššího soudu je nesporné, že se jedná o věc hromadnou a tedy není možné, aby byly jednotlivé složky závodu od sebe odděleny a vypořádány do jednotlivých oddělených vlastnictví manželů. Tím by nepochybně došlo k nenávratnému znehodnocení závodu. Závod je zapotřebí vypořádat do vlastnictví pouze jednoho z manželů, nejčastěji do vlastnictví toho z manželů, kdo byl v úvodu podnikatelské činnosti držitelem živnostenského oprávnění a druhému z manželů je na místě přiřknout odpovídající vypořádací podíl. Zde bude opět třeba se obrátit na znalce.

Aby soud mohl zadat zpracování znaleckého posudku k ocenění závodu manželů, potřebuje tento znát jeho podstatné náležitosti a rozsah a ty by měly být uvedeny již v samotné žalobě o vypořádání SJM. Bez znalosti těchto podstatných náležitostí závodu manželů nemůže soud znalecký úkol dobře vymezit a zadat.

V daném případě je tak na místě navrhovat k vypořádání závod manželů náležející do SJM a druhému z manželů přiřknout odpovídající vypořádací podíl z tohoto závodu, kdy tento bude vycházet ze znaleckého posudku k ocenění závodu.  

Jak z článku vyplývá, není vždy zcela jednoduché vymezit, čeho konkrétně se účastníci při vypořádání zaniklého společného jmění manželů domáhají. Přitom správná a zcela konkrétní specifikace nároků je podstatná pro úspěšné vedení sporu a správnou kvalifikaci nároků.

Věříme, že si čtenáři z tohoto odnesou alespoň základní zásady pro vypořádání SJM v případě podnikání jednoho, nebo obou manželů a i díky tomuto článku pro ně bude orientace v této nesnadné problematice jednodušší.

Mgr. Markéta Nováková,
advokát

Mgr. Pavlína Marešová,
advokát

Zdroje:

• Beck on-line
• Aspi
• Nejvyšší soud ČR
• Ústavní soud ČR
• zák. 89/2012 Sb. Občanský zákoník
• JUDr. Filip Melzer, Ph.D., LL.M., JUDr. Petr Tégl, Ph.D., Olomouc, Praha, Právní rozhledy 18/2015, s. 621