Výpovědní doba

Úvodem je vhodné upřesnit, že “novým” zákoníkem práce se rozumí zákon 262/2006 Sb., zákoník práce, který nabývá účinnosti 1. ledna 2007. Úpravu délky výpovědní doby obsahuje tento zákon v ustanovení § 51. Zde mimo jiné stanoví, že výpovědní doba musí být pro zaměstnavatele i zaměstnance stejná a činí nejméně dva měsíce.
V praxi to znamená, že není-li v pracovní smlouvě dohodnuta delší výpovědní doba, bude výpovědní doba vždy dvouměsíční. Na rozdíl od stávajícího zákoníku práce tak nový zákon pro účely délky výpovědní doby nerozlišuje, z jakého výpovědního důvodu pracovní poměr zaniká.

Závěrem je vhodné uvést, že délka výpovědní doby musí být totožná pro zaměstnavatele i zaměstnance. Z toho plyne, že dohodne-li se zaměstnavatel se zaměstnancem  v pracovní smlouvě na rozšíření výpovědní doby kupř. na tři měsíce, platí tato tříměsíční výpovědní doba pro ně oba stejně. Nový zákoník práce tak neumožňuje, aby zaměstanavatel mohl vypovědět pracovní poměr kupř. s dvouměsíční výpovědní dobou, avšak zaměstnanec pouze s tříměsíční. Pokud by si tuto možnost i přesto zaměstnavatel se zaměstnancem v pracovní smlouvě dohodli, byla by v této části pracovní smlouva neplatná.