Jednou z hlavních zásad sporného řízení je zásada projednací. Tato zásada ukládá účastníkům občanského soudního řízení povinnost tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti.[1] V soudním řízení však může nastat situace, kdy strana sporu nemá dostatek informací pro řádné vedení sporu a trpí tedy informačním deficitem. Nedostatkem informací může strana sporu trpět bez svého zavinění, nebo si může nedostatek informací zavinit sama svým jednáním. Příkladem, kdy strana trpí informačním deficitem bez svého zavinění, může být typicky situace, kdy menšinový spoluvlastník nemá přístup k listinám, které potřebuje ke svému postupu v řízení, ačkoliv je má většinový spoluvlastník prokazatelně ve své dispozici. Soud v takovém případě, za splnění dalších předpokladů, uloží většinovému vlastníkovi předložit tyto konkrétní listiny. Soud takto vyrovná nerovnost mezi stranami spočívající v nezaviněném nedostatku důkazních prostředků, kterým trpí menšinový spoluvlastník.

Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem je tedy procesní povinnost strany soudního řízení, která má informace vedoucí k vysvětlení, objasnění a doplnění tvrzení vůči straně, která je postižena informačním deficitem.[2]

Důkazním břemenem je procesní odpovědnost účastníka za prokázání svých tvrzení v soudním řízení. V případě, že účastník svá tvrzení neprokáže, musí být následně soudem rozhodnuto v jeho neprospěch. Rozsah skutečností, které musí účastník prokazovat, určuje hmotněprávní norma, která zároveň určuje i nositele důkazního břemene. Zpravidla leží důkazní břemeno na tom, kdo něco tvrdí a vyvozuje z toho právní důsledky, které jsou příznivé pro něj samotného. V civilním sporu tedy důkazní břemeno vždy tíží jen jednu stranu a strana druhá je tedy z logiky věci důkazním břemenem nezatížená.

Podmínky uložení vysvětlovací povinnosti straně nezatížené důkazním břemenem

Vysvětlovací povinnost může soud uložit až za splnění určitých podmínek. Strana, která žádá o uložení vysvětlovací povinnosti (navrhovatel), musí uvést tzv. opěrné body[3]. Tímto by mělo dojít k omezení zneužívání či nadužívání institutu vysvětlovací povinnosti. Soud požadavek navrhovatele přezkoumá a rozhodne o uložení či neuložení vysvětlovací povinnosti. Otázka týkající se obsahu návrhu na uložení vysvětlovací povinnosti, respektive opěrných bodů, není komplexně upravena ani v zákonné úpravě, ale ani v judikatuře. Níže tedy alespoň rámcově uvádím minimální požadavky na obsah návrhu na uložení vysvětlovací povinnosti (mimo obecných obsahových náležitostí podání):

• odůvodnění, proč navrhovatel požaduje uložení vysvětlovací povinnosti[4],
• z jakého důvodu navrhovatel nedisponuje potřebnými informacemi a proč nemá možnost informace získat jiným způsobem[5],
• alespoň rámcový návrh, jak by bylo možné informační deficit odstranit a co přesně navrhovatel požaduje[6],
• zda není informační deficit navrhovatele úmyslně zaviněný protistranou,
• jestli má protistrana informace vůbec k dispozici[7],
• zda je uložení vysvětlovací povinnosti k prokázání tvrzených skutečností navrhovatele nezbytně nutné, respektive zda není nadbytečné
• a jestli vůbec může uložení vysvětlovací povinnosti vést k odstranění informačního deficitu.

Návrh na uložení vysvětlovací povinnosti by měl být co možná nejkonkrétnější. Zároveň
je nutné uznat, že s ohledem na informační deficit, může být pro navrhovatele odůvodnění návrhu značně obtížné, a proto musí soud návrh hodnotit vždy s ohledem na konkrétní situaci. Pokud nedojde k naplnění výše uvedených požadavků, nemůže soud protistraně vysvětlovací povinnost uložit.

Uložení vysvětlovací povinnosti straně nezatížené důkazním břemenem

Soud přezkoumá návrh na uložení vysvětlovací povinnosti a následně:

• uloží vysvětlovací povinnost straně nezatížené důkazním břemenem ohledně okolností, kterých se informační deficit týká,
• vysvětlovací povinnost straně nezatížené důkazním břemenem neuloží[8],
• nebo vysloví, že došlo k zaviněnému zmaření důkazu protistranou a v důsledku toho přenese důkazní břemeno extra legem.

V bodě 3 uvádím situaci, kdy protistrana zaviněně zmařila důkaz, který mohl navrhovateli posloužit k odstranění informačního deficitu.  V takovém případě nelze protistraně uložit vysvětlovací povinnost. Nemůže být totiž naplněna podmínka, že ten, komu má být vysvětlovací povinnost uložena, musí mít požadované informace k dispozici. Uvedený následek úmyslného zmaření důkazu, který povede k obrácení důkazního břemene, ovšem nemá oporu v zákoně.[9]

Po uložení vysvětlovací povinnosti má povinný následující možnosti:

• podat vysvětlení,
• odmítnout podat vysvětlení,
• být nečinný,
• podat neúplné vysvětlení,
• nebo podat lživé vysvětlení apod.

Pokud povinný zaviněně nesplnění vysvětlovací povinnost, kterou mu soud uložil, bude soud považovat tvrzení za prokázané v neprospěch strany, která tuto vysvětlovací povinnost nesplnila.[10]

V našem právním řádu není dnes vysvětlovací povinnost výslovně upravena, avšak soudy vysvětlovací povinnost ve své judikatuře obecně uznávají. Věcný záměr civilního řádu soudního[11] na vysvětlovací povinnost pamatuje, upravuje ji však velice stručně a předpoklady jejího uložení plně ponechává na právní vědě a praxi.  Vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem je velmi důležitým nástrojem, který slouží k naplnění práva na spravedlivý proces. Proto jsem přesvědčena o tom, že by si vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem zasloužila v nově chystaném procesním předpise daleko větší pozornost.

Mgr. Veronika Kadavá,
právník