Stěžovatelka (obchodní společnost) uzavřela s obchodní společností T. smlouvu o zápůjčce 7 milionů korun, jejíž návratnost zajistila zřízením zástavního práva na nemovitostech společnosti T. Podmínky zápůjčky včetně svolení k vykonatelnosti byly sjednány v notářském zápisu. Protože zápůjčka nebyla řádně a včas vrácena, přistoupila stěžovatelka k výkonu zástavního práva, přičemž zápis o tom byl do katastru nemovitostí proveden dne 26. 9. 2018 s právními účinky ke dni 21. 8. 2018. Dne 4. 10. 2018 došlo po předchozím souhlasu státního zástupce vrchního státního zastupitelství k zajištění nemovitostí, na nichž vázne zástavní právo ve prospěch stěžovatelky, podle § 79a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelce tím bylo fakticky znemožněno uspokojit svoji pohledávku ze smlouvy o zápůjčce.

Stěžovatelka se u policejního orgánu, vrchního státního zastupitelství i Nejvyššího státního zastupitelství domáhala přiznání postavení zúčastněné osoby a požádala o možnost svého vyjádření k předmětné věci a o nahlédnutí do spisu jako zúčastněná osoba, což jí nebylo umožněno, neboť jmenované orgány činné v trestním řízení neshledaly, že by stěžovatelce postavení zúčastněné osoby náleželo. Tento postup napadla stěžovatelka ústavní stížností.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou. Na základě toliko jazykového výkladu § 42 odst. 1 trestního řádu orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že uvádí-li znění zákona, že zúčastněnou osobou je ten, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána, lze postavení zúčastněné osoby přiznat pouze vlastníku věci či části majetku, nikoliv zástavnímu věřiteli. Tento výklad je však v rozporu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) k výkladu pojmu „majetek“ ve smyslu čl. 1 Protokolu. Podle ESLP budoucí právo může být považováno za majetek, pouze pokud již bylo nabyto nebo je-li předmětem pohledávky, která je určitá. V případě, že majetkový zájem má povahu pohledávky, lze předpokládat, že dotyčná osoba má legitimní zájem, jestliže má tento zájem dostatečný základ ve vnitrostátním právu, například je-li potvrzen ustálenou judikaturou soudů.

Pohledávku stěžovatelky lze tedy v souladu s výše uvedeným označit za dostatečně určitou co do její výše, kauzy i splatnosti. Pokud jde o legitimní očekávání, které stěžovatelka mohla spojovat se svou pohledávkou, je nutno poukázat na skutečnost, že stěžovatelka si svou pohledávku zajistila zástavním právem. Ohledně pohledávky byl sepsán notářský zápis o svolení k vykonatelnosti práv ze zástavy, kdy stěžovatelce bylo na základě tohoto notářského zápisu umožněno zvolit si ze tří způsobů, jak svoji pohledávku uspokojit. Takové ujednání formou notářského zápisu je v případě naplnění daných podmínek exekučním titulem stejně jako soudní rozhodnutí o přiznání pohledávky. Pohledávka stěžovatelky za obchodní společností T. nebyla ke dni splatnosti splněna a stěžovatelka přistoupila k výkonu zástavního práva, což je zřetelné z evidence katastru nemovitostí. Pohledávku stěžovatelky je tak možno považovat za dostatečně určitou jak z hlediska její právní kvality, tak z hlediska legitimního očekávání, a tudíž tuto pohledávku lze považovat za majetek ve smyslu čl. 1 Protokolu. Nutno však zdůraznit, že tím Ústavní soud nijak nepředjímá otázku pravosti této pohledávky.

Postupem orgánů činných v trestním řízení, které stěžovatelce odmítly přiznat postavení zúčastněné osoby, došlo k zásahu do jejích procesních práv, neboť je jí odpíráno se podílet na průběhu trestního řízení, v němž má být rozhodováno o jejích majetkových právech. Jinými slovy, ignorují-li orgány činné v trestním řízení oprávněné majetkové zájmy stěžovatelky a neumožní jí účast na trestním řízení tím, že neakceptují její postavení jako zúčastněné osoby, odpírají jí tím procesní práva, která jsou s tímto postavením spojena – v kontextu posuzované věci jde nyní, ve fázi přípravného řízení, o právo nahlížet do spisů, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí, právo se k věci vyjádřit a právo podávat opravné prostředky. Takový postup, který stěžovatelce odpírá uplatňování jejích procesních práv v případě, kdy je v trestním řízení rozhodováno o jejích majetkových zájmech, je nutno nazírat jako rozporný s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 6 odst. 1, jakož i s čl. 13 Úmluvy, který zaručuje právo na účinné prostředky nápravy v případě, kdy se osoba domnívá, že došlo k porušení jejích práv zakotvených Úmluvou (zde primárně práva podle čl. 1 Protokolu).

Ústavní soud proto ve výše citovaném nálezu orgánům činným v trestním řízení zakázal pokračovat v porušování základních práv stěžovatelky a přikázal jim, aby nadále v konkrétním řízení jednaly se stěžovatelkou jako se zúčastněnou osobou podle § 42 trestního řádu.

Úplné znění nálezu je k dispozici zde.

JUDr. Tomáš Lichovník,
soudce Ústavního soudu