Doručování a doručenka

(Usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 2927/2006, ze dne 23.8.2007)

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné I. B. A. C., spol. s r. o., zastoupené advokátem, proti povinnému K. M., zastoupenému advokátem, prodejem nemovitostí, pro částku 403.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. E 2654/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně z 31. 8. 2005, č. j. 12Co 251/2003-53, tak, že usnesení Krajského soudu v Brně z  31. 8. 2005, č. j. 12 Co 251/2003-5, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Z odůvodnění :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného změnil usnesení z 19. 12. 2002, č. j. E 2654/2002-19, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí, tak, že návrh na nařízení výkonu – po jeho meritorním posouzení, zejména z hlediska ustanovení § 14 odst. 1 písm. d/ a e/ a § 28 odst. 5 zákona 328/1991 Sb. v rozhodném znění a § 338b až 338e o.s.ř. – zamítl. Svůj kladný závěr o včasnosti odvolání odůvodnil tím, že k doručení usnesení soudu prvního stupně povinnému uložením na poště dne 16. 1. 2003 (č.l. 21a) nemohl přihlédnout, jelikož doručenka neobsahovala jednu z náležitostí předepsaných ustanovením § 50e o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2004, totiž jméno a příjmení doručovatele. Podle jeho názoru postupoval soud prvního stupně správně, doručil-li své usnesení opětovně dne 25. 2. 2005 (viz doručenka u č. l. 21b), nyní prostřednictvím Policie České republiky (viz písemný pokyn soudce kanceláři na č. l. 22); odtud pak odvolací soud dovodil, že bylo-li odvolání podáno k poštovní přepravě dne 10. 3. 2003 (viz č. l. 36 a obálka na č. l. 40), stalo se tak včas.

V dovolání oprávněná namítá existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje především v tom, že – ač ve svém vyjádření k odvolání (č. l. 49) zdůrazňovala, že povinnému bylo usnesení okresního soudu řádně doručeno uložením (16. 1. 2003) na poště, a že tedy nelze počátek běhu odvolací lhůty odvozovat teprve ode dne opětovného, tudíž nesprávného doručení prostřednictvím Policie ČR dne 25. 2. 2003 – odvolací soud přes její návrhy na provedení šetření okolností rozhodných pro posouzení počátku běhu odvolací lhůty požadované jednání nenařídil, navržené šetření neprovedl a – posoudiv odvolání (podle oprávněné nesprávně) jako včasné – věcně je projednal.

Povinný navrhl zamítnutí dovolání.

Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je důvodné.

Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

A právě takovou jinou vadou (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) trpí dané řízení. Soudní praxe i literatura (srov. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, 1266. s., vysvětl. 3) považuje za typickou „jinou“ vadu řízení, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, tedy jestliže se jimi soud nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání (doložení) byly nabídnuty důkazy.

Podle § 50e odst. 4 o. s. ř. v rozhodném znění doručenka, která obsahuje (v § 50e odst. 1) stanovené náležitosti, je veřejnou listinou.

Z uvedeného ustanovení ovšem neplyne, že nemá-li doručenka předepsané náležitosti (v daném případě jméno a podpis doručovatele /§ 50e odst. 1 písm. f/ a h/), soud „z ní nevychází“, že ji tedy bez dalšího pomine (jak uzavřel odvolací soud, který pak dále dovodil závěr o správnosti opakovaného doručení).

Soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18, ročník 1998, pod poř. č. 127) i literatura (viz Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C.H. Beck, 2003, 194. s., vysvětl. 2) shodně dospěly k závěru, že nedostatek předepsaných náležitostí doručenky má za následek (pouze) to, že ji (sice) nelze považovat za veřejnou listinu, že však soud musí vyšetřit, zda bylo doručeno v souladu se zákonem.

V daném případě tedy nemohl krajský soud při posuzování počátku běhu odvolací lhůty jednoduše uzavřít, že z doručenky dokládající uložení zásilky na poště „vycházet (pro nedostatek předepsaných  náležitostí) nelze“, a že „tudíž soud prvního stupně i správně opakoval pokus o doručení…“. Bude tedy na něm, aby provedl šetření, zda bylo povinnému rozhodnutí doručeno uložením na poště v souladu s ustanovením § 46 odst. 4 o. s. ř. v rozhodném znění. Při tomto šetření se uplatní  závěry přijaté ve shora citovaném rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1532/97 (zejména formulované na s. 417 zdola, 418 shora) a dále v usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2002, pod poř. č. 25, pod bodem I. a II. (s. 114/236), tedy na kterém z účastníků spočívá důkazní břemeno a zda je třeba nařídit jednání.

Protože odvolací soud – veden nesprávným názorem, že neobsahovala-li doručenka předepsané náležitosti, nebylo z ní možno vycházet a bylo nutno pokus o doručení opakovat – potřebné šetření neprovedl, zatížil řízení vadou, jež mohla – a měla – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud – aniž se mohl zabývat otázkou správnosti meritorního posouzení věci – napadené rozhodnutí bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.